"Někteří lidé berou novináře za sluhy mocipánů a vlastníků médií. S tím se obtížně bojuje," říká předseda slovenského syndikátu novinářů

Letos v únoru uběhly už čtyři roky od vraždy Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové. Ján Kuciak pracoval jako investigativní novinář pro Aktuality.sk a právě práce, kterou dělal, ho stála život. S Danielem Modrovským, který je předsedou Slovenského syndikátu novinářů (SSN), jsme si povídali i o tom, jak se pracuje novinářům na Slovensku po Kuciakově vraždě - zda se od té doby změnila nějak atmosféra ve společnosti vůči nim a jak se syndikát novinářům snaží pomáhat.  

Co vás napadlo jako první, když jste se dozvěděli o této vraždě?

Pocit vzteku - to rezonovalo v každém. Do té doby jsme znali nějaké případy, dva zmizelí novináři, jejichž těla nebyla nalezena. Když se vás zmocní myšlenka nebo pocit, že zemřeli dva mladí lidé a snoubenci, to už nemá s žurnalistikou nebo výkonem povolání nic společného. To je prostě lidská záležitost. Bylo celospolečensky žádoucí, aby se tento čin odsoudil. Spíš mě to poznamenalo jako člověka.

To byl tak soukromý pohled, jaká byla reakce SSN?

SSN samozřejmě tento čin odsoudil. Setkali jsme se se zahraničními organizacemi, které o to měly zájem. Co se týče prostředí, ve kterém Ján Kuciak pracoval, k tomu jsme se nikdy nedostali. Teprve časem se ukázalo, v jakých podmínkách tito novináři pracují. Můžete se za kohokoli bít, kohokoli zájmy hájit, ale musíte vědět o problému. My jsme o tom, co se dělo v redakci Aktuality.sk až do prvních líčení, kdy se objevily i další informace, nevěděli. Nevěděli jsme o co tam šlo, nevěděli jsme, co přesně dělal, proč mu téma zadali, že se jednalo v souvislosti s výhrůžkami Mariána Kočnera o dlouhodobý problém. To, že byl poslán z redakce na policii, to je podle mě nonsens. Nicméně, na Slovensku je to běžná věc. Odkrylo to negativa, která jsou spojena s výkonem tohoto povolání. A připomnělo nám to, že na Slovensku stále chodíme kolem tématu – kdo je novinář, kolik novinářů alespoň odhadem, práci investigativního novináře, vykonává. Nevíme, koho práva a povinnosti jsou v ohrožení. Pokud někdo pracuje jako novinář na volné noze, je obtížně odhalitelné, co se v pozadí vůbec děje. Co se týče výhrůžek a podobně, my se s tímto setkáváme pravidelně. Momentálně, když vezmu jen členskou základnu, je tam kolem patnácti podobných případů. Není to nic výjimečného, ​​co se týče Slovenské republiky. Ale to vychází z dlouhodobého neřešení těchto problémů. 

Když si vezmu Jana Kuciaka v daném období, stále ve mně převládá vztek. Protože jste prakticky bezmocný. Co uděláte? Mrtvému ​​nepomůžete, můžete pomoci pouze živým. Bohužel v této práci stále narážíme na tytéž problémy.

K tomu se ještě dostaneme. Jan Kuciak tedy nebyl vaším členem?

Ne, nikdy nebyl naším členem. My jsme se setkali dvakrát za život, a to v souvislosti s jiným tématem. Nikdy nezmiňoval, že by byly nějaké problémy. Novináři vědí, že když je nějaká záležitost, co se týče pracovně-právních, osobních, kolegiálních problémů, mohou se nás obrátit i nečlenové. Ale toto nebylo nikdy ze strany Jána Kuciaka nebo jeho redakce využito.  

Takže, co se týká pouze vašich členů, momentálně řešíte kolem 15 případů výhrůžek?

Ty jsou dlouhodobě řešeny. Máme momentálně jeden aktuální případ, kdy našemu členovi bylo v souvislosti s výkonem jeho práce zapáleno auto. Nejprve to Generální prokuratura odmítla, nakonec to vzala, až po nějakém tom tlaku. Ty problémy s policií, prokuraturou a soudy, ty jsou zde vždy. Zatím se to nepodařilo vyřešit.

Jak se tedy změnila práce novinářů za poslední čtyři roky po této události?

Já mám pocit, že se vůbec nezměnila, respektive nedošlo k nějakým změnám, které bychom mohli označit za pozitivní. Ono se na něco upozornilo, spojilo to možná na chvíli společnost. Ale stále u nás převládají stejné nálady nebo dva proudy. Jedna strana si myslí, že novináři na Slovensku jsou absolutní hrůza, ničemná banda. Oni prostě nevěří novinářům, ani to nepovažují za povolání. Berou je jako marketingové pracovníky, kteří naplňují cíle vydavatelů a vlastníků médií. A jsou tedy proti nim, oni je berou doslova jako bulvár. A pak je zde hrstka, která si i díky roku 2018 začala uvědomovat, že jsou zde i nějací poctiví novináři. A tomu bychom se měli právě věnovat.  

A vy jste po této události přijali pro své členy nějaká opatření ke zvýšení jejich bezpečnosti?

Co se týče bezpečnosti, musíte vstoupit především do samotného procesu. Řeknu to na svém příkladu, protože asi každý z nás narazil na problémy týkající se své bezpečnosti. Kam s tím půjdete? Můžete se cítit ohroženi, jste ohroženi, ale kdo vám pomůže? Půjdete na policii? Jen ztráta času. Soudy vám naprosto nepomohou, protože nevíte ani kdo to je nebo jen tušíte kdo to může být. Někdy to i víte, ale pracujete takříkajíc s „domněnkami“. Prokuratura sice může někde zasáhnout, ale zde nám chybí vysloveně ucelený koncept. Zde si potřebujeme především definovat určitý rámec, ve kterém se novinář pohybuje a jaká jsou v tomto případě jeho práva a povinnosti. A musíme chránit nejen novináře, ale také jeho dílo.

Pokud novinář už je ohrožen, jakou mu umíte poskytnout podporu?

My to řešíme především po právní stránce. Protože pokud pošlete někoho na policii s právním zástupcem, chovají se k němu úplně jinak. Jinak vnímají jeho případ. Vezměme si Jána Kuciaka. Rovněž byl z redakce jen odeslán na policii. Jednoduše šel a dopadl jako ostatní. My to řešíme za poslední roky způsobem, že buď daný případ dosledujeme nebo se řeší alespoň malá medializace v rámci lokálního prostředí, abychom uměli zasáhnout. Ale někdy opravdu stačí málo - například, že pošlete s člověkem právního zástupce nebo dalšího novináře a policie již přistupuje k případu jinak.

A vy to tedy tak děláte?

Ano, samozřejmě. Snažíme se alespoň na začátku případ sledovat. Pokud je to živé, vzala to policie, tak zkusíme oslovit alespoň někoho z bývalých prokurátorů, ať se na to podívá. Sami posoudí, jestli to bylo dobře zpracováno, jestli to má naději na úspěch. Nejprve je nutná analýza dat. Pokud vyplyne, že došlo k možnému selhání příslušných orgánů, což není ojedinělé, snažíme se o nápravu.

Co by nejvíce pomohlo novinářům, aby byli v takových případech chráněni?

Legislativa. Na Slovenska jednoznačně legislativa. V uplynulém roce jsme si provedli analýzu právního prostředí v souvislosti s mediálními zákony. Zjistili jsme, že v celém tom našem legislativním pralese existuje jen celkem devět norem, kde je zmíněno slovo novinář. Ale ten novinář není, například, zmíněný v Zákoně o vysílání a retransmisi, v Tiskovém zákoně, což je úplný paradox, nebo i v Zákoně o reklamě. Nikde. Mediální zákoník zde chybí dlouhodobě, ale také ho nemůžeme řešit ze dne na den, jak jsme se setkali s touto iniciativou ještě v roce 2020. Nemůže to být o nás – bez nás. Tady je problém. A tady si musí říct všichni, od vlastníků médií až po nás, samotné novináře - co my sami v legislativě potřebujeme. Potřebujeme si opravdu definovat základní pojmy. Kdo je novinář, co je novinářské dílo, co je investigativní žurnalistika, a s tímto pracovat. Tady je podstata.

Změnil se za poslední čtyři roky postoj veřejnosti k novinářům a jejich postavení ve společnosti?

V současnosti bych řekl, že se vracíme opět k tomu špatnému. Když si vezmu jen konflikt na Ukrajině, znovu zde cítíme averzi k povolání novináře. Společnost je rozdělena na jisté země nebo z pohledu politického vlivu. Rovněž existuje skupina lidí, nastavená proti novinářům. Mnozí je doslova berou za sluhy mocipánů, oligarchů a vlastníků médií. S tím se samozřejmě obtížně bojuje. A opět si myslím, že poctiví novináři jsou v menšině.

Veřejnost nám opravdu není moc nakloněná. Když vezmu jen dnešek, mám v mailové schránce dva ohlasy ze strany veřejnosti, kde se na nás obracejí a vyslovují se způsobem, kdy někdo něco udělá s těmi pseudonovinaři nebo takzvanými novináři (takto je to zde napsáno), kteří publikují informace a zda jsou vůbec novináři. My, jako organizace, proti nim nemůžeme zakročit, nemůžeme zakročit proti někomu, kdo není naším členem nebo se snaží zneužít postavení novináře.

Čím je toto špatné postavení novinářů způsobeno?

Asi to pramení i z aktuálních událostí. Protože také nikdo nečekal, že z jednoho dne na druhý sousední stát napadne souseda. A následně se objeví videa, obrázky a výpovědi lidí, obyčejných lidí, kteří říkají něco, co si do té doby nikdo nepřipouštěl. A spolu s tím, respektive ještě předtím přichází propaganda. Opravdu. Informační válka předcházela té skutečné. A my se najednou ocitáme v takovém postavení, že ti „kvazi“ novináři, najednou jako kdyby byli pomocníky nějakého režimu. To také nepřidává na důvěryhodnosti novinářství.

A tedy ničí práci, těch skutečných...

Ano, bohužel. My jako organizace se nebráníme legislativnímu procesu, který by zadefinoval novináře. Protože my toho novináře máme jen někde v rámci národní soustavy povolání, to je někde na úrovni řezníka. Víte, i ten řezník by měl mít nějakou ochranu, je to běžný člověk. Ale nikdy jsme nic na Slovensku neudělali, abychom toho novináře zadefinovali jako něco extra, že to je člověk, který je ohrožen, je vystaven nebezpečí. A tím pádem si zaslouží specifičtější pozornost a ochranu.

Jako organizace máme tyto podmínky stanovené. Neumím si opravdu představit nějaké „novináře“ z těchto alternativních médií, kteří by respektovali platný Etický kodex novináře. Byl by to protipól tohoto média. I veřejnost se na to pak dívá, že jaké bludy tam píší, jestli je to vůbec ověřeno, jak na to tito lidé přišli. Nedůvěru vyvolává také otázka, proč tito lidé dostávají takový velkorysý prostor. Nepůsobí to zrovna nejlépe a mnozí tomu, co je psáno, nakonec uvěří.

Myslíte si, že to špatné společenské postavení novinářů ovlivňuje i to, že jsou vystavováni většímu riziku útoků při své práci?

Samozřejmě, ta agrese je s tím spjata. Běžný člověk dokáže uvěřit čemukoli. Na Slovensku jsou lidé, kteří většinou čerpají právě z konkrétního média. A to je ten problém. Problém plurality názorů, plurality informací, která zde absentuje. Chybí snaha, někdy i ochota, porovnat se s konkurenčním médiem, případně si ověřit informace.

Tak trochu filozoficky. Zmínil jste legislativu, ale co by ještě pomohlo zlepšit postavení novinářů ve společnosti?

Určitě bychom si sami měli uvědomit, jestli děláme to, co si zaslouží respekt. Nás samých, kolegů, společnosti. My musíme jednoduše nejprve společnost přesvědčit o našich potřebách. Neboť to, co se událo v roce 2018, samozřejmě ukázalo, že je zde nějaký problém. Ale znovu to překryly běžné mediální procesy naší společnosti, směrem k rozdělování a bojům o mocenský a politický vliv. A opět jsme tam, kde jsme byli nebo kde jsme nechtěli být. Zase nás škatulkují, kdo je prozápadní, provýchodní, kdo je prodemokratický, pro levicový a podobně. My se musíme zbavit hlavně této nálepky a přesvědčit lidi, že otevíráme i více než jen nějaká obyčejná témata, ale že pracujeme na odstraňování problémů a děláme něco pro společnost.

Myslíte si, že neštěstí s Jánem Kuciakem a jeho snoubenkou se může ještě zopakovat?

Určitě ano. Nelze to vyloučit. Na Slovensku jsme neodstranili některé velké problémy a nadále zde cítím obrovský tlak na média. Nemusíme se zde bavit konkrétně, jak se někteří politici vyjadřují na adresu novinářů. My musíme opravdu bojovat s tím, že existují zájmové skupiny, které útočí na subjekty, které zaměstnávají novináře a mají jiný názor. My se jako společnost, musíme vyhranit vůči takovým negativním jevům a také musíme novináře naučit, že si ten svůj respekt musí vydobýt i svou prací.

Slovenský syndikát novinářů je nezávislá organizace novinářů, která vznikla 5. ledna 1990. Sdružuje zaměstnance tištěných, rozhlasových, televizních a digitálních médií, tiskových agentur a také nezávislých novinářů a publicistů. Je členem Mezinárodní federace novinářů (IFJ) a Evropské federace novinářů (EFJ) se sídlem v Bruselu. V současnosti má SSN přibližně 2000 členů. Daniel Modrovský je předsedou SSN od 25.11.2015●

Text: Filip Zacher, Foto: z archivu Daniela Modrovského