Přeskočit na hlavní obsah

Máj je nejen měsícem lásky, ale i nových životů v přírodě, děkování za dary, které nám přináší


A je po Velikonocích. 

Dny se prodlužují, teploty pomalu stoupají a autodílny se plní zákazníky, co si chtějí konečně přezout pneumatiky. V případě pneumatik v Německu většina lidí dodržuje pravidlo „O – O“. „October (říjen) – Ostern (Velikonoce). Taková moderní tradice. Zjistila jsem, že se to vyplatí a že to časově sedí. Takže jsem začala tohle pravidlo taky dodržovat. 


Text: Vítězslava Jabůrková


Ale tradice se samozřejmě taky nesmí zapomínat.

S těmi dalšími a zároveň zábavou se nečeká dlouho. Na konci dubna pálení čarodějnic, které ale není v Německu nijak zvlášť oslavované. Nejspíš to má co dělat s křesťanskou vírou, která je přísná hlavně v Bavorsku. A následuje stavění májky. To je naopak velmi uznávaný zvyk a nenašli by jste snad jedinou vesnici v Bavorsku, která by se touto ozdobou nepochlubila. 

Tato tradice se dodržuje jak v Německu, tak i na některých místech na Moravě. Její datum se ale někdy liší. Konají se buď 30. dubna, 1. května nebo na svatodušní svátky, což je začátkem června. Záleží na tom, jak si to města a vesnice naplánují. 

  

A co vlastně májka je a proč se staví?


Vše se začíná odehrávat před Filipo – Jakubskou nocí, dne 30. dubna. Muži a mladíci, v Německu jsou to mládežnické nebo studentské spolky, poráží předem vybraný strom, pokud možno co nejvyšší a rovně rostoucí. Vzpřímenost a rovnost stromu je důležitou symbolikou síly a zdraví pro vesnici. Jedná se především o smrk nebo jedli, větvenou až do vrchu. Zelenou korunu kmene je důležité zachovat. Pokud chybí, je májka považována za bezmocnou a bezvýznamnou. Někteří nahrazují vlastní špičku za mladé stromky břízy či jiného stromu.




Kmen se ořeže od větví a nedílnou součástí je i odstranění kůry. Podle starých pověr pod kůrou můžou přebývat čarodějnice a zlí duchové v podobě brouků.  

Kmeny jsou využívány i několik let, jen jejich zelené koruny se obnovují. 

Kmen se v krojovaném průvodu dopraví do středu obce. Vlastně se v poslední době dopravuje těžkou technikou a až poslední konec cesty je symbolicky nošen v rukou mužů. Ženy se věnují ozdobování kmene věncem na vrcholu májky. Zeleně obalený věnec, ozdobený mašlemi představuje ženský element, kterým proniká mužský element v podobě kmene. 

V Německu bývá kmen omotaný bílými a modrými stuhami. Ty znázorňují barvy Bavorska, barvy jezer a nebe. Stuhy se obtáčí odspodu zleva a odshora zprava. Při tomto krášlení kmene se samozřejmě tančí v místních krojích – dirndlu a  lederhosích. Taky se to vysvětluje jako sloučení mezi mužem a ženou. 

V jiném německém kraji se tato tradice dělá s barvami bílé a červené.

V Čechách a na Moravě se to vidí už míň, ale některé města i tuto tradici dodržují. 

 


Mimo jiné jsou májky v Německu ozdobeny symboly, ručně vyřezávanými figurkami, cechovními znaky místních řemeslníků, které jsou zkutečnými poklady. Některé jsou i desítky let staré. Tyto znaky a symboly jsou vždy znovu použity pro novou májku. 


Na Moravě je tato slavnost často spojována s pálením čarodejnic, poslední den v dubnu. 

Po odřezání větví a odstranění kůry se mladíci vydají vesnicí, obejdou děvčata, které navazují na kmen věnec a ozdobují jej pentlemi. 

 

V poledních nebo odpoledních hodinách je kmen zasazen do držáků či do země, ve středu obce. Vše probíhá za doprovodu muziky a tanců v místních krojích. Pokud tedy tomu počasí dovolí. 

Tak třeba májka v Bad Wiesse, kde já bydlím,  se stavěla za deště a bez oslav, zpěvu a tance.

Po postavení a upevnění máje může začít zábava. Na některých místech se volí i král a královna májových oslav, nebo se pořádají různé soutěže.

 

Zvyky se samozdřejmě liší, podle kraje. A jsou spojeny s mnoha dalšími menšími tradicemi, jako třeba postavení malé májky od hocha k domu děvčete, který čeká na její pozvání k sobě.

Dřív se i cestičky k domům děvčat vysypávaly popelem. A takových zvyků a obyčejů je jistě celá řada. 

Vesnice mezi sebou soupeří o nejkrásnější, nebo nejvyšší májku. A to jak v Čechách a Moravě tak i v Německu. 

 

Jeden ze zvyků je i krádež májky sousedními vesnicemi. Proto je velmi důležité uhlídat ji, především první noc je důležitá.

V Německu existují dokonce spolky, které se tím baví. A dodržují se i určitá pravidla odcizení májky.

A odborníci radí : 

Nejlepší je krást v době mezi druhou a čtvrtou hodinou ráno, a v noci za přítomnosti mlhy nebo nepříznivého počasí.

Zloději, zpravidla je jich víc, musí být velmi tiší a nenápadní. Černé oblečení není nikdy na škodu. Zloději by se měli připravovat týdny dopředu a trénovat své svaly, aby odnesly kmen k  zaparkovanému vozidlu. To by mělo stát pokud možno někde v ústraní nebo na okraji vesnice.

Pokud se dostane kmen za hranice obce, je oficiálně prohlášen za odcizený. Ovšem toto pravidlo neplatí všude.

V některých krajích stačí, když se z májky odříznou tři symboly nebo listy, jak se jim taky říká, z kmene a je považována za zmocněnou.

 

Posléze následují jednání o návratu k původnímu majiteli. Jednání se účastní spolky, které májku postavili a které májku odcizily. A její návrat se mnohdy koná v průvodu a další slavností, což může být cena za vrácení. 

Jeho cena bývá různá. Většinou se jedná o nefinanční hodnotu. 

Když se ale nedohodnou, májka zůstává jako trofej ve vesnici, která ji odcizila.






Je hezké, že se lidé dokáží takto bavit, i v těchto ne zrovna jednoduchých časech. 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

"Máme kontakty na lékaře i zdravotní sestry kousek za hranicemi. Víme, jaká je tam situace, ale nemůžeme jednat přímo. Doufáme, že vláda jednání o převozu pacientů do Německa dotáhne," říká Jiří Černý, místostarosta uzavřeného Chebu

V rámci Euroregionu Egrensis (spadá sem Karlovarský kraj, Tachovsko z Plzeňského kraje a příhraniční okresy Bavorska, Saska a Durynska) funguje dlouholetá spolupráce záchranných složek. Spolupracují v rámci ní také záchranné služby – převozy sanitek pacientů na druhou stranu hranice nejsou již dlouhá léta výjimkou. Převézt pacienty z Chebu a okolí z přetížených nemocnic do volných kapacit na druhé straně hranice (Bavorsko, Sasko) je logisticky i organizačně možné. „Tady jde ale hlavně o vyřešení plateb v rámci pojišťoven, které jsou rozdílné. Tam může nastat problém. Proto právě potřebujeme, aby smlouvy dotáhly do konce vlády – Česká i Německá,“ vysvětluje Jiří Černý, místostarosta města Cheb, profesí záchranář (uvolněný zastupitel), který v této době začal ve volných chvílích, např. o víkendu, opět vypomáhat na přetížené místní Záchranné službě. O situaci tedy informuje aktuálně s přímou znalostí ´terénu´. Více ve videu. Video: Jane Frank

Robin Čumpelík: "Rada Českého rozhlasu se chovala jako cenzoři v padesátých letech. Ředitel se bál hovořit nahlas."

Nevěřím na spasitelská a rychlá řešení. Je potřeba něčím začít. Otázkou je jak. Času již nemáme mnoho. - I to říká Robin Čumpelík. Pokud vás složité alogaritmy platformy Youtube zavedly ke sledování kanálu Inovace Republiky, znáte jej jako moderátora, který si zve hosty z rozličných vrstev společnosti, s různým politickým či náboženským pohledem a mluví s nimi bez předsudků, doptává se a snaží se díky nim dělat inventuru současného stavu společnosti.  Robin Čumpelík je propagátor vědy, moderátor, spoluautor kanálu Inovace republiky a autor připravovaných knih - aktuálně knihy Laboratoř myšlenek, intelektuál, který jako jeden z mála nezůstává ve své ´kavárenské bublině´, ale snaží se co nejpoctivěji pochopit, co se děje ve společnosti ze všech možných úhlů pohledu.  Text: Jane Frank Jste jednou z nových mediálních online platforem s rozhovory vedenými do hloubky, která vznikla přirozeným skoro guerillovým vývojem. Jak to celé bylo? Co byl ten první impuls?  Koncem roku 2020 jsem se pust

Bejrút se mění v město duchů: Vysoká inflace, rozdělená společnost a nedostatek elektřiny

Přesně před rokem jsem psala o Libanonu jako o zemi, která v noci nespí a která se snaží žít dál. Teď se vracím na místo, které už není místem, jak si ho pamatuju. Je to stále země vonící po jasmínu, jejíž vůně však slábne víc a víc. - I to říká ve svém blogu o Libanonu a Blízkém Východě Terezie Poněšická. Autorka textu a fotografií: Terezie Poněšická Jako by tomu bylo včera, znovu nasedám do letadla směr Bejrút. Tentokrát s větším strachem a nejistotou než před rokem, kdy jsem do Libanonu jela poprvé. Poprvé jsem však nevěděla, co mě čeká, což mě paradoxně udržovalo klidnější. Teď se po třech měsících vracím do země, jejíž politická, sociální a ekonomická situace je jen den ode dne horší. Bojím se, až potkám své přátele, bojím se jejich stížností a příběhů, které se od chvíle, co jsme se poznali, nezměnily:  „Státní elektřina trvá už jen dvě hodiny denně, generátory zdražily, lira dnes zase stoupla, neteče nám voda, pivo v Mezyanu zdražili na 100 000 LL. Ayri bi balad, ayri bi hukuma,