Vojtěch Mikulík je YouTuber, který úspěšně vede dva kanály, každý na jiné téma. Jeden zaměřený na fotbal, kde už nasbíral 115 tisíc odběratelů, druhý na svět Harryho Pottera, kde na tlačítko "odebírat" kliklo už přes 60 tisíc věrných diváků. Čím začínal? Očekával takový úspěch? A mají komunity na obou kanálech něco společného?  Autor článku: Filip Hedrich Jak vzpomínáš na své YouTube začátky? S čím jsi do tvorby videí šel?  Já už na YouTube tvořil dlouho před tím, než nějaký můj projekt výrazně uspěl. Začínal jsem parodiemi na Pata a Mata, které byly dřív populární. Pak jsem si v roce 2011 založil kanál na Let´s playe, kde jsem něco občas nahrával až do roku 2015. Neměl jsem asi vytyčený nějaký konkrétní cíl, jen jsem prostě doufal, že moje videa začne sledovat víc lidí. Kdysi jsem si říkal, že tisíc zhlédnutí na videu by bylo skvělé. Takový tajný sen bylo mít 100 000 odběratelů.  Kdy ti začalo docházet, že by tvá videa mohla mít úspěch? Bylo nějaké video přímo zlomové? Kd

  Vedro, dusno a nekonečné slunce. Tyhle pocity mívají obyvatelé v Evropě každoročně v letních měsících. Když se ale Češi před dvěma týdny probudili a cítili kouř, za který může nebývale rozsáhlý požár v Českém Švýcarsku, stalo se jeho hašení, ale také příčiny, celospolečenskou debatou, do které se zapojili politici, influenceři a jejich followeři - a nebrali si rukavičky.  Autorka článku: Anna Kolínková Ono také uhasit tisíc šedesát hektarů lesa není snadné, navíc v souvislosti s debatou o klimatických změnách to nabízí otázku, zdali nejde jen o ´klasický požár´, kterému se nedá zabránit či zda-li můžeme nějak změnit své zvyky a chování a předejít případným následkům klimatických změn. Požár tak vyvolal debatu mezi dvěma rozdělenými tábory – jedna klimatické změny skoro popírá a výkyvy počasí a požáry bere jako přirozený děj, druhá naopak aktivisticky alarmuje. Nejenže se tématu věnují média, ale připojilo se také několik influencerů. Který z nich rozšiřoval pochybné informace a bral

Jan Podroužek je novinář a vedoucí fotbalového oddělení deníku  Sport. Kromě toho je jednou z hlavních tváří úspěšného fotbalového  podcastu Ondřeje Novotného KUDY BĚŽÍ ZAJÍC. Autor článku: Filip Hedrich Mohl byste popsat svoji cestu v médiích? Od úplných začátků až po post vedoucího fotbalového oddělení deníku Sport?  Začínal jsem ve Sportu v létě 2010 jako elév formou povinné praxe v médiích, kterou jsme měli udělenou na studiích. Kdo by si ji nezařídil, letěl by, nemohl by pokračovat ve studiu. Mělo to trvat zhruba měsíc, po něm se mě můj předchůdce, vedoucí oddělení Ondra Škvor zeptal, jestli nechci pokračovat dál. No jasně, že jo… Pomáhal jsem s anketami, později za pár měsíců mě začali kluci posílat na fotbal do Příbrami, Teplic, Mladé Boleslavi. S bývalým kolegou Radimem Trusinou jsme rozjeli přílohu Český fotbal o nižších soutěžích. Radim se pak o mě staral nejvíc a hodně mi pomáhal. A pak se to postupně rozjíždělo víc a víc. Později jsem pomáhal s psaním o Spartě - to trvalo,

You Tube mu zrušilo už tři kanály a i na Twitteru naleznete jen strohé oznámení, že ´účet byl zrušen´, přesto unikl nedávnému nezákonnému vypínání online médií nahodile označených jako ´dezinformační´.  Jeho web se jmenuje Incorrect CZ a vydává ´politicky nekorektní zprávy´, kde shrnuje události v Česku a ve světě, a komentuje je ze svého pohledu, který by se dal nazvat nekompromisně pravicově konzervativní.  Do vysílání si zve hosty na necenzurované rozhovory. Sám sebe neoznačuje ani za novináře, aktivistu či influencera, přesto patří k zástupcům občanské žurnalistiky, která zažívá poslední léta velký rozkvět, jak lidé upouští od sledování mainstreamových médií. Řeč je o komentátorovi, zaměstnáním řidiči kamionu,  Františku Kubáskovi. Jak nahlížíte na současnou mediální scénu? Všímám si, že řada lidí jednoduše přestává  věřit médiím – mnoho v tomto smyslu ´dorazila´ pandemie a šíření informací během ní  (aneb jak dnes již říká známé lidové moudro, které vzniklo během pandemie – rozdíl

Letos v únoru uběhly už čtyři roky od vraždy Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové. Ján Kuciak pracoval jako investigativní novinář pro Aktuality.sk a právě práce, kterou dělal, ho stála život. S Danielem Modrovským, který je předsedou Slovenského syndikátu novinářů (SSN), jsme si povídali i o tom, jak se pracuje novinářům na Slovensku po Kuciakově vraždě - zda se od té doby změnila nějak atmosféra ve společnosti vůči nim a jak se syndikát novinářům snaží pomáhat.   Co vás napadlo jako první, když jste se dozvěděli o této vraždě? Pocit vzteku - to rezonovalo v každém. Do té doby jsme znali nějaké případy, dva zmizelí novináři, jejichž těla nebyla nalezena. Když se vás zmocní myšlenka nebo pocit, že zemřeli dva mladí lidé a snoubenci, to už nemá s žurnalistikou nebo výkonem povolání nic společného. To je prostě lidská záležitost. Bylo celospolečensky žádoucí, aby se tento čin odsoudil. Spíš mě to poznamenalo jako člověka. To byl tak soukromý pohled, jaká byla reakce SSN? SSN s

Jana Koubková je charismatická – bez velkého přehánění – přední dáma českého jazzu a vskutku renesanční osobnost. Její moderování i koncerty mají ´šťávu´. Hudbě se věnuje od svých šesti let, skládá vlastní písně i filmovou hudbu, moderuje své vlastní pořady v rozhlase a nevyhnula se jí ani múza literární. Píše fejetony, sloupky i poezii – ostatně zaveršovala i v rámci naší ankety.   Jaký byl váš první rozhovor s novináři? První rozhovor s novináři byl určitě radostný, protože se o mne vůbec někdo zajímal a já byla na vrcholu blaha. Postupem času, ale i nabytými zkušenostmi, mé nadšení opadávalo. Čím vás novináři štvou? Vždy tvrdím, že na zajímavou otázku je zajímavá odpověď. Ale těch zajímavých otázek aby jeden pohledal. Většinou je to furt dokola – věci, které lze najít i na mém webu ( www.janakoubkova.cz ). Jsou to prvoplánové otázky, které nesměřují ke konkrétní osobě osobně /protože o ní moc neví a na jejím koncertě nebyli/ a o jazzu už ví taky prd! Vážím si těch několika, kteří v

Petr Batěk je divadelní a filmový herec, muzikant, ale také bývalý novinář – redaktor zpravodajství Českého rozhlasu. Má tedy, jak říká Eva Jurinová na svých hodinách moderování, obojí, co by měl dobrý moderátor z umu novináře i herce těžit – dobrý projev, ale má i ´co říct´. Požádali jsme ho, aby se v naší anketě, kde hovoří osobnosti o zkušenostech s novináři, a novináři o zkušenostech s osobnostmi, s námi podělil o své zážitky. Jaký byl Váš první rozhovor s novináři? První rozhovor s novináři byl v souvislosti s mou první hudební skupinou Tudor. To byla black metalová formace s pečlivě připravenou image. Byli jsme tehdy ostří hoši a s novináři jsme mluvili v jinotajích a hádankách. Dost nám vadilo, když nebyl dodržen správný slovosled odpovědí, protože na všem strašně moc záleželo (úsměv). Pamatuji si, že jsme trpěli, když význam odpovědí novináři trochu poupravili. Myslím, že jsem v té době dával rozhovorům až příliš velký význam. Což ale neznamená, že bych je v současnosti podceň

Daniela Brůhová je moderátorka a dramaturgyně Českého rozhlasu 2. Napsala knihu rozhovorů s herečkou a poslankyní Táňou Fischerovou Nežít jen pro sebe. Spolupracuje s Českou televizí a její vášní je houbaření a jóga. Zajímá jí dobře dělané divadlo, film i výtvarné umění. Věnuje se problematice neziskových organizací. Obdržela Cenu Fóra dárců pro novináře za dlouhodobý přínos k rozvoji filantropie v ČR. Za pořad Paprsky naděje byla několikrát oceněna Vládním výborem pro zdravotně postižené i Výborem dobré vůle nadace Olgy Havlové.  Jejím životní mottem je Cicerův citát „Velcí muži vždy šetřili časem.“ Jaký byl Váš první rozhovor s celebritou? Na první rozhovor si už nepamatuji, udělala jsem jich stovky. Z poslední doby si vzpomenu třeba na rozhovor s návrhářkou Blankou Matragy. Byla velmi vstřícná a milá. Lidé na ni čekali na rozhlasové recepci s památníky, aby se jim mohla podepsat. S Jiřím Suchým jsem dělala rozhovor, když měl osmdesátiny. Je skutečnou legendou, kdyby žil v Americe,

Bez velkého přehánění se dá říct, že je  nejvýraznější osobností české science fiction, uznávaným novinářem, fotografem, dramatikem a  příležitostným výtvarníkem. Za nejdůležitější vlastnost lidského charakteru považuje schopnost uznat vlastní omyl a učinit pokání. Řeč je o Ondřeji Neffovi. Ptáme se ho na jeho novinářské zkušenosti a zážitky se známými osobnostmi i celebritami. Jaký byl Váš první rozhovor s celebritou? Nevím co je celebrita. Pokud máte na mysli nějaké vemeno typu Bartošová, nemohu sloužit, žádný rozhovor s trapnou nulou nikdy nedělal. Mám za sebou desítky rozhovorů, zvláště pak se spisovateli, malíři, eventuálně vědci a politiky. Věru si nevzpomenu, který byl první. Vždy jsem se pečlivě připravoval. Co je důležité pro vedení rozhovoru? Určitě poslouchat, co vám ten člověk povídá a zajímat se o to a reagovat na to. Což se málokdy děje, zvláště dnes, kdy většinu obsahu tiskovin popisují bývalé ženy  z domácnosti, nyní novinářky. Máte nějakou veselou nebo smutnou histor

Jak komunikovat s médii, dobré a špatné zkušenosti. V dalším díle našeho miniseriálu MÉDIA  se s námi o svých zkušenostech s novináři podělila občanská aktivistka Petra Sovová.  PETRA SOVOVÁ vystudovala gymnázium a před jednadvaceti lety spoluzaložila Hnutí za aktivní mateřství, jehož hlavním cílem je pozitivní změna přístupu českých porodnic k ženám, navíc je členkou občanských sdružení Pražské matky, Rozalio, Asociace pro domácí vzdělávání, Agentury Gaia. Spoluorganizuje a vede pravidelné videoprojekce a diskuse o přirozeném porodu a aktivní roli rodičů při něm. S médii má bohaté zkušenosti. Jaký byl Váš první rozhovor s novináři? Vzpomenu si na rozhovor, který vyšel s titulkem “Třetího syna porodila doma“. Byla jsem tehdy druhou ženou, která zveřejnila, že porodila doma. Novináři mě pak kontaktovali už sami. A rozhovory s médii jsem brala jako osvětu. Máte nějakou veselou nebo smutnou historku z rozhovorů s novináři? Ano, s Janem Krausem v pořadu Sauna, když jsem vyprávěla o zapome

S Lucií Lomovou, jíž se přezdívá „královna českého komiksu“, jsem se sešla v útulné dejvické kavárně. Když se objevila ve dveřích, hrála zrovna hudba z filmu Pina a mě při pohledu na vcházející autorku napadlo, že nejzajímavější lidé většinou oplývají tím nápadně nenápadným charismatem, která ve vás nutně vyvolá potřebu zkoumat, co je za ním. L ucie Lomová odpovídá klidně, tiše, ale se zaujetím. Je to případ autorky, za niž hovoří především její dílo, a která nemá potřebu mluvit příliš o sobě, nedělá zbytečná gesta, je soustředěná. Čas, který jsme měly pro sebe vyhrazený, jsme věnovaly povídání nejen o komiksu, ale také o tom, že je potřeba si do jisté míry uchovat dětské nazírání světa. Přestože jste začala tvořit už v 80. letech, na to, že je pro Vás komiks nepostradatelný, jste přišla později. Jak jste tedy zjistila, že bez komiksu nemůžete být? Možná bez něj můžu být, i když jsem to ještě nezkoušela. Komiksy kreslím už odmalička, ale dlouho jsem to nebrala jako něco dostatečně seri

Lukáš Bíba nikdy neplánoval být fotografem, natož fotoreportérem. Vystudoval geologii a pracoval na svém projektu. Jeho kariéru na idnes.cz, Mladé frontě Dnes a nakonec v Hospodářských novinách odstartoval den, kdy se vydal do Mnichova poslechnout si svojí oblíbenou kapelu U2. Cestou zpátky si omylem stopl reportérské auto a bylo. Letos byl oceněn na za svou fotografickou sérii s Přemyslem Sobotkou v prestižní soutěži Czech Press Photo (taktéž například i v roce 2018 vyhrál v kategorii sport ve stejné soutěži se snímkem horolezce Adama Ondry- viz snímek) .   Pečeš rád? (Jako aktivní uživatel twitteru tweetnul fotku pekáče buchet, které napekl pro Biobar – každoroční party na koleji Arnošta z Pardubic.) Rád peču, respektive rád peču pro kamarády a známý. A vzhledem k tomu, že mám rád Biobar a tuhle akci pořádám už spoustu let, tak jsem sem taky něco napekl. Proč máš tak rád Biobar, že si i na něj napekl? Já jsem tady  (na koleji Arnošta z Pardubic) bydlel sedm let. Pět let jsem studova