Češka žijící v Německu, která se tam před více než deseti lety vydala za prací servírky, aby nakonec změnila profesi a k tomu vydala svoji první knihu, ji dnes připravuje pro vydání v němčině. Vítězslava Jabůrková vydala čtivou autobiografickou knihu ´Moje nervy´ a ve svém blogu se s námi bude dělit o své zážitky a reflexe z Německa. Jako rodilé Moravačce se jí nakonec zalíbilo v Bavorsku, které si je s Moravou v lecčems podobné. A teď už se začtěte do jejího vyprávění. Snad vás v dnešní hektické době její slova potěší. Pokud byste měli nějaký námět, téma, o kterém byste chtěli, aby se rozepsala, pište na: moje.nervy@otevrenamedia.cz
Text a fota: Vítězslava Jabůrková
Na Tegernsee se furt něco děje. A vlastně v celém Bavorsku se pořád něco děje - jako všude na světě. Tak napřed něco málo o Bavorsku, kam Tegernsee Tal neodmyslitelně patří. Byla doba, kdy se Bavorsko rozhodovalo trhnout se od Německa, což se naštěstí nakonec nestalo. Stačí, že jednou Německo už rozdělené a zase spojené bylo. Bavorsko je tak trochu jiné od zbytku Německa. Je to největší ze států v Německu, ležící v jeho jižní části. Je taky jeden z nejbohatších států v Německu. Pivní i automobilová velmoc, fotbalový fanoušci si přijdou na své, náboženské slavnosti v krojích a různé jiné festivaly se konají téměř každý víkend. Bavorsko má ve svých barvách vlajky modrou a bílou ,je to země jezer, jak se tu říká. Zasinponovanými mezi nádhernými horami a vrcholkami.
Bavorsko je velmi nábožensky založený stát, berou svou víru opravdu vážně. Nejenže mají spoustu státních svátků, které se zakládají na víře, ale i neděle jsou přísně nedělní a nic nedělající. Jsou vlastně otevřeny jen restaurační zařízení a benzínky. Dokonce nesmí jezdit ani kamiony. To pak na dálnici opravdu opravdu nepotkáte ani jeden velký náklaďák. Zato potkáte tisíce aut, přesouvající se z jednoho výletního místa na druhé.
Jezero, u kterého se momentálné nacházím, se jmenuje Tegernsee. Je krásné modrozelené, plné malých rybiček s neznámými jmény a taky spousty kačenami, které se živý převážně tím, co najdou po turistech v trávě. A že jich tady je, těch turistů. Každý víkend přijíždí ´měšťáci´, jak se jim tady říká - z Mnichova, což je metropole Bavorska.
V údolí jezera je o víkendu opravdu plno a hlučno, hospody a jejich zahrádky jsou přeplněné, a když chcete jako domácí vyjet někam vy, máte co dělat, abyste se vůbec dostali na hlavní silnici, anebo vyjet z domu tak brzo, že slunce ještě kouká z bílých peřin. Tak to dělám já. Vyrážím téměř s východem sluníčka.
Když zastavím a kousek vyjdu nad jezero, otevře se mi ta nádhera, poklady přírody, to ticho a klid. Kopce, jakoby zpřeházené na sobě. A na každém stojí několik dřevěných stavení, sloužícím dobytku.
Přes léto jsou krávy jednoduše všude, s krásnými kovanými zvonci a nechají se tou horskou přírodou obdarovat. A když zavřete oči, slyšíte jen tu hru zvonců, zavěšených na kravských hrdlech. Před zimou je pastevci shání dolů do údolí. To se pak na silnicích mezi horami zastaví doprava, když ji musí stáda přejít na druhou stranu. Je to takové to kouzlo venkova.
Čistá, neposkvrněná příroda. V létě je tu opravdu plno turistů, ale přesto se tu pořád udržuje čistá a jako by nedotknutelná krajina.
Člověku se chce opírat se do větru v nevelkých výškách hor, hladit se jím po tváři, aby zčervenaly.
Dávat pozor a nestoupnout do koláčů hnojiva, darovaného horským dobytkem.
Pozdravit se s pár turisty, s perfektní horskou výbavou, zatímco já si vykračuju v teniskách na běhání, tričku od guess a malým batůžkem s vodou a českou „mila“ oplatkou.
Míjet kopečky, které by jako přejel velký traktor s hráběmi. Projít kolem pár dřevěných, občas prázdných stavení, které slouží na sklad sena a dočasného úkrytu kravám, které se tady všude pasou.
Kochat se tou ryzí nádhernou okolních hor. Paleta barev, od modré, přes žlutou a rovnou k zelené.
Cesty, které někam vedou a přece nikam nevedou…
Dva milující se stromy, které jakoby někdo zaklel. Stojí nakloněny k sobě, tak blízko a přece pořád ještě dost daleko.
Člověk by se neměl přestat dívat, je toho tolik, co vidíme a přece jsme slepí. Příroda se mění ne ze dne na den, ne z hodiny na hodinu, …ale z minuty na minutu.
Procházím tím tichem, kde jediný můj společník je vítr, který hýbe s korunami stromů. Slunce, které mě neustále doprovází a mraky, které přicházejí a zase odplouvají vlivem větru…
Krásně barevný podzim, padající listí, vůně lesa a vody z potoků, řek a vodopádů.
Nejsou to ty mega velké a zábradlím ohraničené turistické okázalosti. Jsou to malé příjemné vodopády, které jsou jako náhodně na cestě k určitému cíli cesty. Zastavíte se u nich, osvěžíte se, možná smočíte i nohy, pokocháte se tou přírodní hrou vody se sluncem a jdete dál.
A zpátky do nižších poloh. Čím níž jsem, tím víc se to hemží rodinkami s dětmi, zamilovanými páry, důchodci i nadšenými turisty. Bylo skoro už poledne. U krásně proudící řeky, kde bývala dřív stodola a statek, je teď horská hospůdka. A za krásného počasí, plná k prasknutí. Lidé sedí na lavicích, na zeleném trávníku na kamenech u vody. Sluní se, popíjí pivo či limonády, někteří si namáčí nohy do řeky a brodí se mezi kamínky. Děti dovádí na souši i ve vodě a jsou pořádně hlučné.
Těší mě, když vidím, že si lidi ještě furt mažou chleba proložený sýrem a salátem na svačinu na výlety. Že si děti bez starostí hrají nazí v potoce a že dokáží sedět jen tak v trávě.
Odpočinkové lavičky v horách, se většinou nacházejí na místech, kde se může člověk slunit, nebo má nějaký výhled.
Jeden den jsem se nechala vyvést na druhý nejvyšší vrchol Německa. Lanovka zastavila a já jsem pak ještě asi hodinu stoupala na špici vrcholu. Do jedné třetiny posledního výstupu hory Herzogstand bylo vidět jezero, pak se všechno zalilo do neprůchodné bílé vaty…. “mlha hustá tak, že by se dala krájet”…
Cestička je úzká, prošitá kamením a propletená kořeny stromů….kamenitá a jsou v ní pěkně zakomponované kořeny zakrslých jedliček. Nic víc vidět nebylo. Ale já jsem tu nebyla poprvé, tak mi to nevadilo, že nic nevidím. Ta tajuplná mlha byla jednoduše kouzelná.
Je to jasné, dnes budu první člověk u kříže… na vrcholu.
Jsem na vrcholu, u kříže. Za hezkého počasí je vidět na jedné straně Walchenské jezero a v dálce Garmischské pohoří s nejvyšší horou Německa, Zugspitze. A dokonce už i Rakousko a jejich kopečky a hory. Na straně druhé můžete dohlédnout až ke Stamberskému jezeru. Těsně pod horou se nachází Kochelské jezero. Někde mezi těmi dvěma jsou další jezera. Staffelské , Riegské a spoustu dalších menších jezer.
Ale dnes není vidět nic, konec a ani začátek něčeho nebo ničeho.
Hustá mléčná pára nad hrncem…
Chvíli sleduji tu nicotu, než se vydám z kopce dolů.
Vidím pohybující se kameny a tajuplný les, zahalený mlhou.
Jak postupuji směrem dolů, cítím a vidím, jak oblaka mlhy pomalu řídnou…
Mám opravdu divokou fantazii, vidím skřítky a košťata od lesních čarodějnic…
Cestou dolů procházím tajuplným pohádkovým lesem. A nechybí ani pár vodopádů, nenápadných, ale osvěžujících.
Ale i města a vesnice jsou hezky upravené, balkóny plné truhlíků s muškáty různých barev, zahrádky upravené a domy voní čistotou.
Místní lidé jsou zvyklí na nás cizince, ale přesto si jejich důvěru nezískáte hned. Občas musíte mít s nimi dost trpělivosti, komunikovat s nimi, dokázat jim, že jejich kulturu a národ berete. Naučit se žít podle jejich pravidel a zákonů. Jste v Německu, tak taky i tak žijte.
A když se to stane, a vy si získáte jejich přízeň, jsou milý a přátelští. Připraveni pomoct, stanou se vašimi přáteli.
Tady na Tegernsee se to jen hemží Čechy, Slováky, Maďary, Rumuny a spousty jinými národnostmi. Mladým je vlastně jedno, co jste za národnost. Když je s vámi sranda, stanete se přátelé snadno. Většinou v barech.
Existuje tady spoustu spolků, ať už sportovních, tanečních, náboženských nebo politických, slučují se všichni. A co slučuje je, jsou bavorské kroje. Při každém svátku, slavnosti a hlavně v neděli není místo, kde by jste nepotkali minimálně deset lidí v “dirndlu” nebo v “lederhose”.
Dámy nosí většinou uplé bílé halenky a šaty se zástěrou. A když má zástěra pruhy svislé a mašli na pravo, znamená to, že je žena či dívka ještě k mání. Jsou-li pruhy vodorovné a uvázaná vlevo, nemá muž šanci, je to vdaná či zadaná dáma. Vlasy spletené do copánků a drdolů různých tvarů a na nich hezky usazené nějaké čepečky nebo kloboučky.
Chlapi se oblékají do kožených kalhot, které se mnohdy dědí z generace na generaci a stojí celé jmění. Na rozkroku mají pudlo na knoflíky a velmi propracované šráky. K tomu štrikovanou vestu s ozdobnými knoflíky nebo kabátek. A kárované košile, podle příležitosti i kravatu. Jejich klobouky jsou obsypané všelijakými odznaky a péry nebo štětcemi.
Kroje se nosí nejen na slavnosti, ale i ve většině bavorských restauracích, vypadá to, že je to zvyk zdejší kultury. Já sama jsem vlastnila asi deset různých pracovních krojů. Oblékala jsem je asi deset let, šest dní v týdnu. Jak já jsem je nesnášela. Halenky s obrovským výstřihem, do kterého vám hledí staří slintavý štamgasti, kterým s jejich bavorským dialektem rozumíte tak každé páté slovo. Pijou pivo z kamenných krýglů se svým jménem a pojídají k tomu ještě teplé preclíky.
Kdybych měla Bavorsko porovnat s Čechami, řekla bych, že se podobá životu na Moravě. Kroje, slavnosti, zvyky, které se nezapomínají a nemají zapomínat. A protože já pocházím z Moravy, taky Bavorsko je mi blízké.
Na mnoha místech jsou pole s kytkami - lilie, tulipány, slunečnice, gerbery nebo karafiáty. Nasbíráte si vlastní kytici a zaplatíte do kasičky visící na kůlu, prostě jen tak. Nikdo vás nekontroluje a nehlídá, sází se tady na důvěru lidí. A lidi poctivý jsou, většinou. Jinak by ty pole tady už dávno nebyly. To samé je s jahodami v létě a na podzim s dýněmi. Nasbíráte si košík jahod, hodíte do kasičky nějaké drobné nebo papírovku a jedete domů udělat si marmeládu nebo džem. Dýně jsou rozdělené podle velikosti, malé různotvaré na dekoraci, střední a velké oranžové na polévku a halloweenské vyřezávání.
Taky se tady můžete setkat se spoutou automatů, nejen na cigarety, plechovky s pivem nebo sladkosti. V poslední době se vylouplo mnoho jiných samoobslužných skříněk.
U masen stojí automaty na maso, párky a klobásy. U květinářství jsou pak na vázané kytice a velmi oblíbené jsou automaty na vajíčka, mléko nebo tvaroh.
A tak místo, aby se trápili s nedostatkem personálu, postaví si před dveře budku nebo skříň, v bavorském stylu a vydělávají ještě navíc jak v noci, tak i po zavírací době.
Ve všech vesnicích stojí stovky kravínů a stodol, plné dobytka. Velké mlékařské firmy odkupují od malo statkářů jejich produkty. A stát všechny chovatele jakéhokoliv dobytka podporuje. Stará se o to, aby se zachovalo byď i malé hospodářství. Lidi pro stát a stát pro lidi.
Bavorsko je krásná část Německa a člověk se tady rozhodně nenudí.
Pořád se něco děje. A pořád je o čem psát.
Kniha ´Moje nervy´ je autobiografický příběh o ženě, jejíž život je plný změn. Veronika je ale dělá až moc často. Střídá zaměstnání, místa pobytu i partnery. Prochází si hezkými i těžkými obdobími a neustále začíná znovu. Vypráví o nešťastné lásce i těžkých začátcích v Německu ať už to byl Hamburg, Berlín, Sturttgart nebo Bavorsko. Její zkušenosti mohou čtenářkám…
Knihu můžete zakoupit zde:
https://www.kosmas.cz/knihy/291440/moje-nervy/
Komentáře
Okomentovat