Tegernsee je krásné i z nebeských výšek. O tom se můžete přesvědčit každým rokem při Montgolfiádě. Vlastně jsem tento výraz poprvé slyšela tady v Německu. Před tím jsem se s tímto slovem nikdy nesetkala. Ale kdo se toho jednou zúčastní, i kdyby jen očima nebo jako pasažér v balónovém koši, ten na to nikdy nezapomene. Text a fota: Vítězslava Jabůrková Ale napřed trocha historie: Slovo Montgolfiáde pochází od bratrů Montgolfierových, kteří jako první zkonstruovali a do vzduchu vypustili první horkovzdušný balón. Jak jsem se dočetla, první úspěšný let proběhl 19. září 1783 ve francouském Versailles a první cestující v jeho koši byli ovce, kohout a kachna. Horkovzdušné balóny sloužily v době válek jako přepravní prostředky, tak i jako poštovní balóny. První oblet světa horkovzdušným balónem se konal až v roce 1999 a trval 19 dní. První akce na německé půdě, které se dodnes nazývají „Montgolfiáda“ – tedy složenina ze slov Montgolfierd a Olympiáda,  ve městě Münster od roku 1969. Odhaduje s

Češka žijící v Německu, která se tam před více než deseti lety vydala za prací servírky, aby nakonec změnila profesi a k tomu vydala svoji první knihu, ji dnes připravuje pro vydání v němčině. Vítězslava Jabůrková vydala čtivou autobiografickou knihu ´Moje nervy´ a ve svém blogu se s námi bude dělit o své zážitky a reflexe z Německa. Jako rodilé Moravačce se jí nakonec zalíbilo v Bavorsku, které si je s Moravou v lecčems podobné. A teď už se začtěte do jejího vyprávění. Snad vás v dnešní hektické době její slova potěší. Pokud byste měli nějaký námět, téma, o kterém byste chtěli, aby se rozepsala, pište na: moje.nervy@otevrenamedia.cz Text a fota: Vítězslava Jabůrková Na Tegernsee se furt něco děje. A vlastně v celém Bavorsku se pořád něco děje - jako všude na světě.  Tak napřed něco málo o Bavorsku, kam Tegernsee Tal neodmyslitelně patří.  Byla doba, kdy se Bavorsko rozhodovalo trhnout se od Německa, což se naštěstí nakonec nestalo. Stačí, že jednou Německo už rozdělené a zase spojen

Přežila Osvětim a zažila osvobození koncentračního a vyhlazovacího tábora Auschwitz a Březinka. Magda Horetzká se spolu s ostatními vězenkyněmi přimluvila za život Esesačky, která na ně byla hodná a snažila se jim pomoct. - I to je jeden ze smutných příběhů holocaustu. Je jen smutné, že se lidstvo dodnes nepoučilo a válčí dál. Doufejme, že se alespoň lednové transporty, které v těchto dnech opět slaví své smutné výročí, nebudou už v Česku nikdy opakovat. Pojďme si připomenout jeden z těchto příběhů. Kolegyně Magdy Horetzké , která byla dozorkyní v dílně a byla krutá k ženám, které v ní pracovaly jako šičky, to štěstí neměla. Tu udaly a pravděpodobně skončila na Sibiři. Paní  Magda Horetzká, která po válce přišla do Karlových Varů, pochází ze Slovenska a v koncentračním táboře přišla o většinu svých příbuzných. Líčení Magdy Horetzké ukazuje, jak se v tíživých situacích mohou zachovat dobře lidé, od nichž to nečekáte a naopak vás ´potopit´ lidé, od nichž by člověk pomoc čekal. Jakoby se

Probouzím se za zvuků klaksonů motorů z ulice. Ráno je doba dopravní špičky a na hlavních ulicích se tvoří kolony aut, všichni troubí, spěchají do práce, potřebují benzín. Je konec listopadu a na Bejrút pomalu padá podzim. Už není úmorných třicet stupňů, ale pouhých dvacet, zataženo a příjemný vánek.  Autorka textu a fotografií: Terezie Poněšická  Keře jasmínu plně kvetou a listy stromů už opadávají. Zejména místní kavárny si dávají záležet na dekoru a na podzimních akčních nabídkách jako jsou pumpkin spice latte, krémové polévky nebo skořicoví šneci. I tady se lidé umí těšit z maličkostí jako je podzimní atmosféra nebo vůně mandarinek, která nám pomalu hlásí příchod zimy. Já se sluním na balkonu a jím u toho mandarinky a ta vůně je tak silná a tak moc mi evokuje Vánoce, až mě to mate, protože mi to moc nezapadá do mého vnímání času a místa, kde se právě nacházím. Bejrút je město, které propojuje svět bohatství a mizérie Po studijní pauze v kavárně se vracím pomalu domů. Bejrút v sobě

"Moje manželka se strašně naštvala. V podstatě jsem jí přiznala, že jsem dosud žila dva životy. S kompletně jinými dvěma okruhy přátel, jiným oblečením. Cítila se zrazená. Dnes - po rozchodu - už ale mohu říct, že jsme nejlepší přítelkyně. A já mohu být konečně kompletně sama sebou a nemusím nic skrývat." Nichola je moderátorkou pořadu   Musical lunchbreak  v lokálním rádiu Swindon 105,5 , které vysílá ve stejnojmenném městě v anglickém hrabství Wiltshire. Po odchodu do důchodu začala konečně naplno žít život tak, aby mohla být sama sebou - nosit dámské šaty kdykoliv se jí chce, nechat si narůst dlouhé vlasy a odstartovat novou životní etapu. Co je na tom zvláštního? Velkou část života prožila jako muž v klasickém manželství, vychovala s manželkou tři děti. Mělo to jen jeden háček - celou tu dobu tajila, že se vždy cítila být ženou. Vyrůstala v šedesátých a sedmdesátých letech, kdy byla v Anglii transsexualita trestným činem. Povídaly jsme si o tom, jak se naučila žít dvojí ž

Přesně před rokem jsem psala o Libanonu jako o zemi, která v noci nespí a která se snaží žít dál. Teď se vracím na místo, které už není místem, jak si ho pamatuju. Je to stále země vonící po jasmínu, jejíž vůně však slábne víc a víc. - I to říká ve svém blogu o Libanonu a Blízkém Východě Terezie Poněšická. Autorka textu a fotografií: Terezie Poněšická Jako by tomu bylo včera, znovu nasedám do letadla směr Bejrút. Tentokrát s větším strachem a nejistotou než před rokem, kdy jsem do Libanonu jela poprvé. Poprvé jsem však nevěděla, co mě čeká, což mě paradoxně udržovalo klidnější. Teď se po třech měsících vracím do země, jejíž politická, sociální a ekonomická situace je jen den ode dne horší. Bojím se, až potkám své přátele, bojím se jejich stížností a příběhů, které se od chvíle, co jsme se poznali, nezměnily:  „Státní elektřina trvá už jen dvě hodiny denně, generátory zdražily, lira dnes zase stoupla, neteče nám voda, pivo v Mezyanu zdražili na 100 000 LL. Ayri bi balad, ayri bi hukuma,