"Moje manželka se strašně naštvala. V podstatě jsem jí přiznala, že jsem dosud žila dva životy. S kompletně jinými dvěma okruhy přátel, jiným oblečením. Cítila se zrazená. Dnes - po rozchodu - už ale mohu říct, že jsme nejlepší přítelkyně. A já mohu být konečně kompletně sama sebou a nemusím nic skrývat." Nichola je moderátorkou pořadu   Musical lunchbreak  v lokálním rádiu Swindon 105,5 , které vysílá ve stejnojmenném městě v anglickém hrabství Wiltshire. Po odchodu do důchodu začala konečně naplno žít život tak, aby mohla být sama sebou - nosit dámské šaty kdykoliv se jí chce, nechat si narůst dlouhé vlasy a odstartovat novou životní etapu. Co je na tom zvláštního? Velkou část života prožila jako muž v klasickém manželství, vychovala s manžekou tři děti. Mělo to jen jeden háček - celou tu dobu tajila, že se vždy cítila být ženou. Vyrůstala v šedesátých a sedmdesátých letech, kdy byla v Anglii transsexualita trestným činem. Povídaly jsme si o tom, jak se naučila žít dvojí ži

Přesně před rokem jsem psala o Libanonu jako o zemi, která v noci nespí a která se snaží žít dál. Teď se vracím na místo, které už není místem, jak si ho pamatuju. Je to stále země vonící po jasmínu, jejíž vůně však slábne víc a víc. - I to říká ve svém blogu o Libanonu a Blízkém Východě Terezie Poněšická. Autorka textu a fotografií: Terezie Poněšická Jako by tomu bylo včera, znovu nasedám do letadla směr Bejrút. Tentokrát s větším strachem a nejistotou než před rokem, kdy jsem do Libanonu jela poprvé. Poprvé jsem však nevěděla, co mě čeká, což mě paradoxně udržovalo klidnější. Teď se po třech měsících vracím do země, jejíž politická, sociální a ekonomická situace je jen den ode dne horší. Bojím se, až potkám své přátele, bojím se jejich stížností a příběhů, které se od chvíle, co jsme se poznali, nezměnily:  „Státní elektřina trvá už jen dvě hodiny denně, generátory zdražily, lira dnes zase stoupla, neteče nám voda, pivo v Mezyanu zdražili na 100 000 LL. Ayri bi balad, ayri bi hukuma,

Nevěřím na spasitelská a rychlá řešení. Je potřeba něčím začít. Otázkou je jak. Času již nemáme mnoho. - I to říká Robin Čumpelík. Pokud vás složité alogaritmy platformy Youtube zavedly ke sledování kanálu Inovace Republiky, znáte jej jako moderátora, který si zve hosty z rozličných vrstev společnosti, s různým politickým či náboženským pohledem a mluví s nimi bez předsudků, doptává se a snaží se díky nim dělat inventuru současného stavu společnosti.  Robin Čumpelík je propagátor vědy, moderátor, spoluautor kanálu Inovace republiky a autor připravovaných knih - aktuálně knihy Laboratoř myšlenek, intelektuál, který jako jeden z mála nezůstává ve své ´kavárenské bublině´, ale snaží se co nejpoctivěji pochopit, co se děje ve společnosti ze všech možných úhlů pohledu.  Text: Jane Frank Jste jednou z nových mediálních online platforem s rozhovory vedenými do hloubky, která vznikla přirozeným skoro guerillovým vývojem. Jak to celé bylo? Co byl ten první impuls?  Koncem roku 2020 jsem se pust

Krátce po okupaci v osmašedesátém emigroval z Československa do Anglie, kde - jak sám s nadsázkou, ale i doslovně, poznamenává - začínal jako umývač nádobí. Velmi rychle se ale uchytil v médiích, v nichž koneckonců před svou emigrací z Česka, krátce po studiích pracoval. Jak se dostal do české sekce zahraničního vysílání BBC a proč tehdy britská veřejnoprávní televize nechtěla vzít esa Pražského jara - známé televizní osobnosti, které emigrovaly, či proč vedla zvlášť českou a slovenskou redakci? Pandemie ho zastihla v Česku, kde nakonec již zůstal, a tak jsme si poměrně kuriozně povídali přes internet, já z Londýna a Benjamin Kuras z Prahy o tom, jak fungovala BBC za Studené války, jak vyvažovala zpravodajství a proč to dnes dělá jinak či jaký je rozdíl v dnešní a tehdejší cenzuře.  Autorka článku: Jane Frank Jak jste se dostal do BBC poté, co jste emigroval v šedesátém osmém do Anglie?  Na konkurz, který česká redakce vypsala hned jak začínala přicházet nová česká a slovenská emigrace