Probouzím se za zvuků klaksonů motorů z ulice. Ráno je doba dopravní špičky a na hlavních ulicích se tvoří kolony aut, všichni troubí, spěchají do práce, potřebují benzín. Je konec listopadu a na Bejrút pomalu padá podzim. Už není úmorných třicet stupňů, ale pouhých dvacet, zataženo a příjemný vánek.  Autorka textu a fotografií: Terezie Poněšická  Keře jasmínu plně kvetou a listy stromů už opadávají. Zejména místní kavárny si dávají záležet na dekoru a na podzimních akčních nabídkách jako jsou pumpkin spice latte, krémové polévky nebo skořicoví šneci. I tady se lidé umí těšit z maličkostí jako je podzimní atmosféra nebo vůně mandarinek, která nám pomalu hlásí příchod zimy. Já se sluním na balkonu a jím u toho mandarinky a ta vůně je tak silná a tak moc mi evokuje Vánoce, až mě to mate, protože mi to moc nezapadá do mého vnímání času a místa, kde se právě nacházím. Bejrút je město, které propojuje svět bohatství a mizérie Po studijní pauze v kavárně se vracím pomalu domů. Bejrút v sobě

Přesně před rokem jsem psala o Libanonu jako o zemi, která v noci nespí a která se snaží žít dál. Teď se vracím na místo, které už není místem, jak si ho pamatuju. Je to stále země vonící po jasmínu, jejíž vůně však slábne víc a víc. - I to říká ve svém blogu o Libanonu a Blízkém Východě Terezie Poněšická. Autorka textu a fotografií: Terezie Poněšická Jako by tomu bylo včera, znovu nasedám do letadla směr Bejrút. Tentokrát s větším strachem a nejistotou než před rokem, kdy jsem do Libanonu jela poprvé. Poprvé jsem však nevěděla, co mě čeká, což mě paradoxně udržovalo klidnější. Teď se po třech měsících vracím do země, jejíž politická, sociální a ekonomická situace je jen den ode dne horší. Bojím se, až potkám své přátele, bojím se jejich stížností a příběhů, které se od chvíle, co jsme se poznali, nezměnily:  „Státní elektřina trvá už jen dvě hodiny denně, generátory zdražily, lira dnes zase stoupla, neteče nám voda, pivo v Mezyanu zdražili na 100 000 LL. Ayri bi balad, ayri bi hukuma,