Přesně před rokem jsem psala o Libanonu jako o zemi, která v noci nespí a která se snaží žít dál. Teď se vracím na místo, které už není místem, jak si ho pamatuju. Je to stále země vonící po jasmínu, jejíž vůně však slábne víc a víc. - I to říká ve svém blogu o Libanonu a Blízkém Východě Terezie Poněšická.
Autorka textu a fotografií: Terezie Poněšická
Jako by tomu bylo včera, znovu nasedám do letadla směr Bejrút. Tentokrát s větším strachem a nejistotou než před rokem, kdy jsem do Libanonu jela poprvé. Poprvé jsem však nevěděla, co mě čeká, což mě paradoxně udržovalo klidnější. Teď se po třech měsících vracím do země, jejíž politická, sociální a ekonomická situace je jen den ode dne horší.
Bojím se, až potkám své přátele, bojím se jejich stížností a příběhů, které se od chvíle, co jsme se poznali, nezměnily: „Státní elektřina trvá už jen dvě hodiny denně, generátory zdražily, lira dnes zase stoupla, neteče nám voda, pivo v Mezyanu zdražili na 100 000 LL. Ayri bi balad, ayri bi hukuma, ayiri bi hayati.” V překladu nasrat na tuhle zemi, nasrat na vládu, nasrat na můj život. Nadávky, které člověk slýchá pronášet libanonské obyvatele poměrně často. Potkávám známého a vyprávím mu o svých plánech do budoucna a on se mi po chvíli ptá: „Takže se dá říct, že žiješ svůj sen?”, „Jo, a ty?“ ptám se ho. „Hm, já tak napůl. Nemůžeš žít sen v téhle zemi.”
Na letišti mě pohltí silné dusno a pot mi lehce začíná stékat po šíji a lících. Je začátek září, v Praze už se pomalu schyluje k podzimu, a mé tělo ještě není připravené na bejrútské zářijové dusné léto. Jedu taxíkem, mám otevřené okénko, fouká teplý vítr, ze starého rádia hraje tradiční arabská hudba z šedesátých let a my si to razíme temnou nocí přes šíitské čtvrti Bejrútu, ležící na dálniční cestě z letiště. Ještě před pár měsíci byla tato silnice lemovaná z obou stran nesčetnými propagandistickými plakáty duchovního vůdce politické strany Hizballáh, Hassana Nasralláha, které velkým písmem hlásaly: „Pojeďte s námi k moři” nebo „Chceme s vámi zachránit žlutou vlajku (Hizballáhu).“ Od konce května, kdy v zemi proběhly parlamentní volby, se nový ministr turismu, Waleed Nassar, rozhodl plakáty strhnout a nahradit je novými bannery lákajícími turisty na jedinečné letní prázdniny v Libanonu. Byl to vcelku zásadní politický krok, který tak dával najevo, že hlavní dálnice spojující letiště Rafíka Harírího s centrem Bejrútu není jen cestou strachu, která říká jediné: „všichni pozor, projíždíte územím, kterému vládneme my, Hizballáh.”
To je v Libanonu celkem běžná věc. Každá náboženská komunita v zemi si označuje své „teritorium” velkými plakáty svých politických či náboženských vůdců, popřípadě obrázky oblíbených bývalých vojáků a politiků ještě z dob občanské války. Člověk tak rychle pozná, zda se ocitl v křesťanské čtvrti maronitů díky podobizně svatého Charbela, nebo zda prochází muslimskou sunnitskou čtvrtí s plakáty jejich oslavovaného bývalého sunnitského premiéra Rafíka Harírího. Stejně tak na cestě z letiště nám je hned jasné, že tohle území je ovládané Hizballáhem.
Taxíkem přijíždíme k mostu vedoucímu do arménské čtvrti Bourj Hammoud, zatáčíme však do maronitské rezidenční čtvrti Mar Mikhael ležící na severovýchodě Bejrútu, která je co by kamenem dohodil od přístavu, ve kterém došlo v roce 2020 k výbuchu. A jsme tu. Já vystupuju, dávám panu šoférovi desetidolarovku (hloupé neznalé turisty taxikáři normálně napálí na minimálně dvacet pět dolarů, proto je lepší už před cestou z letiště s řidičem nekompromisně usmlouvat cenu). Taxikář odjíždí a já se ocitám na rohu Riwaqu, místního proslulého baru, jehož filozofie je založena na ochraně práv všech sexuálních menšin a na boji proti utlačování a rasismu. Je označován jako „safe space” Bejrútu, kde žádná forma násilí a obtěžování není tolerovaná. Na dveřích má výslovně v angličtině napsáno: „If you are sexist, racist, homophobic, transphobic or an asshole, don't come in.” Není divu, že je tu vždy plno, lidé sem rádi chodí nejen kvůli pocitu bezpečí, ale i z toho důvodu, že tu často najdou známé tváře – lidi bydlící ve stejné čtvrti, kteří si sem před prací zajdou na kávu, nebo si zahrát šachy, dát cigáro se známými a se sousedy, nebo s místním barmanem, který je charakter sám o sobě. Baví všechny zákazníky svým šarmem a charismatem padesátiletého hipíka, který je vždy pozitivně naladěný a v celém kavárenském baru roznáší příjemnou auru. Člověk se tu opravdu cítí bezpečně a výraz „safe space“ je tu na místě.
Bez internetu a bez sim karty, sama v temných ulicích Bejrútu čekající na člověka, který mi předá klíče od bytu
Teď je ale bar zavřený. Přesto, že je teprve jedna hodina ráno. Ocitám se před Riwaqem v pustopusté noci a tíživém tichu, sama, nikde nikdo. Všechno je zavřené, je večer a člověk má pocit, že tu není ani živáček. Na cestu si svítím baterkou z mobilu a hledám svého nového spolubydlícího, kterého nikde nevidím. A tak se vydávám na hlavní ulici Arménia, kde září malá večerka, která je stále otevřená. Před vchodem posedává na plastových židlích pár místních mladíků. Nesměle je obcházím a jdu do obchodu pro jednu lahev Almazy a balení Gitanek. Zase mě obklopí takové nepříjemné ticho, jak v nějakém filmu těsně před katastrofou. Překvapí mě, že za pultem je žena ve středním věku. Vždy tu pracovali jen nějací chlápci. Otvírám dvířka lednice s pivem, když v tu ránu na mě někdo volá mým jménem. Otáčím se a přede mnou stojí můj nový spolubydlící. Vysmátý od ucha k uchu, v ruce otevřenou plechovku piva, „ahlan w sahlan“ vítá mě. Prý tu na mě čekal s těmi mladíky sedícími před obchodem. A právě tohle je to kouzlo, na které člověk v Evropě nenarazí. Myslím tím tu spontánnost, která v tomto světě nějakým nevysvětlitelným způsobem funguje. Bez internetu a bez sim karty, sama v temných ulicích Bejrútu čekající na člověka, který mi předá klíče od bytu. Na místo se nedostaví, a přeci se setkáme v jediném obchodu otevřeném o ulici dál. Jdu spát a celou ulici a domy okolo obklopuje zvláštní hrobové ticho.
Tohle je přesně ten byt, který jsem si od začátku přála mít a nikdy v Bejrútu neměla
Probouzím se za hvízdotu papoušků z vedlejšího baráku. Je hrozné dusno. Elektřina ještě nenaběhla, a tak zapínám plynový vařič a dělám si libanonskou kávu v rakvě. Musím stále stát poblíž a okem sledovat, aby káva nepřekypěla z konvičky ven. Z lednice vytahuju makdous, labneh a čerstvá rajčata. Cítím, že tohle je přesně ten byt, který jsem si od začátku přála mít a nikdy v Bejrútu neměla. Je prostorný, s úzkými balkony vedoucími do klidné ulice, lehký větřík profukuje všemi okny dovnitř bytu, podlaha je z bílých chladivých dlaždic. Přesto člověk raději nechává dřevěné okenice zavřené, pokud chce trochu soukromí a nepřeje si mávat na ostatní sousedy metr vzdálené od protějšího okna nebo pozorovat pupkatého pána v trenkách od naproti jak kouří na verandě cigáro.
O půlnoci život končí a začíná až s rozbřeskem. Protože přesně o půlnoci končí elektřina
Dlouho mi trvá, než se odvážím opustit byt a poprvé vylézt na světlo. Nejdřív si jdu směnit dolary za libanonské libry do nejbližší směnárny Western Union. Mohla bych napsat přes Whatsapp svému osobnímu směnárníkovi. Do pár minut by za mnou přijel na motorce se směněnou měnou. Tentokrát jsem se ale chtěla projít. Myslela jsem, že přes den Bejrút bude jiný, tak jak ho znám – hodně rušný, plný chaosu, křiku a troubení klaksonů. A ono nic. Vůbec nic. Je tu hrozné ticho a klid. Připadám si, jako bych sem přijela v nějakém jiném časoprostoru. To je však Bejrút sám - časoprostor, který se mění velmi kontinuálně a nečekaně. Člověk se tu musí naladit na úplně jiné vnímání a chápání světa. O půlnoci život končí a začíná až s rozbřeskem. Protože přesně o půlnoci končí elektřina, která většinou přichází až k ránu. A tak pokud si nechcete ještě před spaním číst za svitu svíce, výpadek elektřiny je pro vás i jasným znamením jít spát. Sedím v kavárně Alyyas Books, už mám v peněžence směněných 50 dolarů, které se mi tam stěží vejdou, jsou to totiž bankovky v hodnotě dvou milionů libanonských liber. Je tu poloprázdno a v zátiší potichu hraje hudba. Znovu mi to evokuje nostalgické pocity. Pamatuju si, jak jsem sem chodila studovat, bylo tu spoustu dalších studentů sedících u svých laptopů a popíjejících kávu, a člověku to dávalo motivaci, že v tom učení není sám. Teď tu ale skoro nikdo není.
Poprvé doopravdy cítím, že Libanon umírá
Poprvé vidím Libanon bez růžových brýlí, ne jako studentka na Erasmu, ale jako člověk, který tu měsíc žije, chodí na nákupy, povídá si s místními, připojuje se s nimi do horlivých konverzací o aktuální krizi a řeší, kam zajít v téhle době na nejlevnější pivo. Což začíná být celkem příznačným problémem i v Praze… Znovu se procházím známými čtvrtěmi a ulicemi, které znám nazpaměť. Je ve mně naivní nadšení, jako bych tu byla poprvé, mísené s nejistotou a vzrušením zároveň. Libanon je země, kterou miluju, ale najednou mi je něčím hrozně cizí, jak mi předtím nikdy nebyla. Poprvé doopravdy cítím, že Libanon umírá. Vidím tmu, cítím nepříjemnou tíseň a neslyším nic, než hluboké nepříjemné ticho v ulicích. Bejrút se mi před očima mění v město duchů. Jestli takhle byl nazýván již před rokem, teď je to více viditelné než kdy předtím. Přesně před rokem jsem psala o Libanonu jako o zemi, která v noci nespí a která se snaží žít dál. Teď se vracím na místo, které už není místem, jak si ho pamatuju. Je to stále země vonící po jasmínu, jejíž vůně však slábne víc a víc.
Podniky, kam jsem ještě před třemi měsíci chodila, zavřely natrvalo své dveře. Pamatuju si na nejlepší falafel ve městě. Byla to boční ulice vedoucí od pobřeží směrem do Hamry, západní části Bejrútu. Tam stálo malé bistro, kde vůně smaženého falafelu a kvašené zeleniny byla cítit na hony daleko. Od pultu se na vás vždy usmívala paní ve středních letech, která na vás už přede dveřmi volala „tfadale“, arabsky vstupte, a mávala na vás kousky horkého falafelu v ubrousku na ochutnání. Byl tam malý pultík se dvěma barovými židlemi, kam si člověk mohl sednout a během čekání na nejlepší falafel ujídat kousky opečeného pita chleba, olivy a beraní rohy. Dnes jsem se tam vrátila, ale místo voňavého pultu s falafelem jsem se smutkem narazila na prázdný opuštěný prostor.
V Libanonu není žádná naděje na lepší časy a to alespoň ještě na dalších deset let. Libanon, to už není žádná země
To samé se mi stalo s barem ve čtvrti Mar Mikhael, jejíž ulice Arménia byla její hlavní tepnou. Přes noc vibrovala tancem a zpěvem, byl tu bar vedle baru, z každého se ozývala hlasitá hudba, ulice byla ucpaná auty, která se posouvala hlemýždím tempem kvůli lidem, kteří se mezi nimi v davech proplétali, tančili a přecházeli z jednoho baru do druhého. Byl tu také jeden, který se jmenoval Kiosk a jako kiosek také vypadal. Ležel hned vedle naprosto rozpadlé a výbuchem zničené benzínky, byl to malý pult s okénkem uprostřed ulice, kde se prodával pouze alkohol na stojáka za velmi přátelské ceny. A lidé tu také jen tak na stojáka postávali, házeli do sebe rychlé panáky v plastu a lahvová piva, povídali si nebo tančili na hudbu z repráku. Ten podnik mi přišel něčím kouzelný. Svítil neonově červenou, uvnitř hrála hudba z YouTube, jejíž klipy se promítaly na malé televizi uprostřed polic s alkoholem. Často tu postávaly různé sorty lidí, které se z ničeho nic dávaly do hromadných konverzací, vznikala tak nová náhodná přátelství, která u Kiosku teprve začínala a od levného alkoholu pokračovala pak dál do dražších místních klubů. Dnes už tu tento legendární kiosk nestojí, místo něj je tu malé obyčejné bistro s názvem Pizza Pasta. Stejně tak je konec bujarým večerům, lidí je tu méně, barů také, hudba je tišší a ulice už není ucpaná.
Libanonský novinář Nadim Koteich si nebere servítky. Ve známém místním podcastu „Sarde after dinner“ hovoří o Libanonu jako o neexistující zemi a redaktorce s rozhodným tónem v hlase odpovídá na otázku, zda je v Libanonu ještě naděje na zlepšení aktuální situace v zemi, slovy: „V Libanonu není žádná naděje na lepší časy a to alespoň ještě na dalších deset let. Libanon, to už není žádná země.“
To si ovšem myslí hodně Libanonců, ale bojí se to vyslovit nahlas. Všichni by nejraději odjeli, kdyby mohli, ale na druhou stranu nechtějí opustit svou zemi, kterou milují, ale která jim už nemůže nabídnout nic. Je to jako být ve vězení.
Nejhorší chvíle přicházejí, když tu zemi opouštím já. Protože opouštím nejen tu zemi, ale i lidi v ní. Já odjet mohu, oni ne. Letiště na bejrútském letišti Rafíka Harírího je diametrálně odlišné od jakýchkoli jiných. V odjezdové hale se mísí všechny emoce. V tvářích všech ostatních cestujících vidím smutek, úzkost, slzy v očích. Dlouhá loučení s rodinou a s blízkými, nekonečná objetí a stálá oddalování momentu, kdy bude muset ten druhý říct poslední sbohem, zmizet za branami pasové kontroly a odjet, dokud se situace v zemi nezlepší. Ale stejně jako novinář Nadim Koteich si pokládám otázku: „A zlepší se jednou? Má vůbec Libanon naději na přežití?“
Komentáře
Okomentovat