Přeskočit na hlavní obsah

Ne každý muslim je konzervativní věřící. Zákazník je pro obchodníky cenný. Na nenalajnovaný život si tu zvyknete

Probouzím se za zvuků klaksonů motorů z ulice. Ráno je doba dopravní špičky a na hlavních ulicích se tvoří kolony aut, všichni troubí, spěchají do práce, potřebují benzín. Je konec listopadu a na Bejrút pomalu padá podzim. Už není úmorných třicet stupňů, ale pouhých dvacet, zataženo a příjemný vánek. 


Autorka textu a fotografií: Terezie Poněšická 

Keře jasmínu plně kvetou a listy stromů už opadávají. Zejména místní kavárny si dávají záležet na dekoru a na podzimních akčních nabídkách jako jsou pumpkin spice latte, krémové polévky nebo skořicoví šneci. I tady se lidé umí těšit z maličkostí jako je podzimní atmosféra nebo vůně mandarinek, která nám pomalu hlásí příchod zimy. Já se sluním na balkonu a jím u toho mandarinky a ta vůně je tak silná a tak moc mi evokuje Vánoce, až mě to mate, protože mi to moc nezapadá do mého vnímání času a místa, kde se právě nacházím.

Bejrút je město, které propojuje svět bohatství a mizérie

Po studijní pauze v kavárně se vracím pomalu domů. Bejrút v sobě propojuje svět luxusu a chaosu, bohatství a mizérie. Zároveň je to město, které je velmi nehomogenní a nepůsobí na nás, jako bychom byli stále v Bejrútu. Procházím se po chodníku lemovaném citrusovníky a podél vidím arménský obchod Yessayan s drahými šperky, hned vedle vysedávají dva pánové a popíjejí kávu. 
Na druhé straně chodníku jsou velké popelnice, jejichž zápach je až nesnesitelný a kterými se prohrabávají dva malí kluci. Velmi pravděpodobně hledají odpadky, nejspíš plastové lahve nebo kovové plechovky, které pak mohou prodat ve výkupnách surovin za pár dolarů. 


Kontrastem je celé rozložení města, jehož velká část byla zcela zdemolována a přestavěna. Na zbytek města se trochu zapomnělo. Chybělo úsilí a vůle finančně do něj investovat. Z historického centra města se stalo místo plné ohromných moderních mrakodrapů a drahých hotelů lemujících velkou část bejrútského pobřeží. Mimo jiné tu bylo postaveno moderní obchodní centrum a také lodní přístav Zaytuna Bay plný luxusních jacht. 
Celé tyto ohromné stavby byly iniciovány tehdejším premiérem Rafíkem Harírím, saudským miliardářem a byznysmanem, který z historického centra města vytvořil nový moderní Bejrút, plný butiků, fastfoodů, kin, galerií a obchodů celosvětově známých značek. A tak z tradičních starých takzvaných „súků” neboli tržišť vzniklo obchodní centrum. Teď je to spíš jeden velký opuštěný komplex, který je jen obrazem Harírího zašlé slávy a ukázkou místní korupce. 
 

Pařížská v Bejrútu

Procházím se po nábřeží a po pravé straně vidím jako fantom opuštěný hotel Saint George. Ve třicátých letech to bylo proslulé místo, kam se sjížděly hvězdy z celého světa - filmové celebrity, královská smetánka a diplomaté. Dnes je hotel celý rozpadlý, visí přes něj velký nápis STOP SOLIDERE, název pro místní korporátní společnost založenou Rafíkem Harírím, jejíž cílem je od roku 1990 zrekonstruovat centrum města. 
Jak je ale vidět, k dalším viditelným pozitivním změnám nedošlo… Na zmíněném hotelu je také napsáno : „Tato stará turistická památka je svědkem války, která ji zničila a také obětí zneužití”. Majitel hotelu, Fady El-Khoury, viní Solidere z „loupeže století”. Pro the Guardian říká, že „Ilegálně zabavili město lidem, kteří ho vlastní a vrátili jim prázdnou maketu Bejrútu, ale bez lidí. To, co udělali městu, je pro něj zkázou.” 


Na pravé straně leží opuštěný hotel Saint George

 Pokračuji podél pobřeží dál, míjím Zaytuna Bay, kde kotví pár opuštěných plachetnic a jachet, je tu i jachtařský klub, ten je ale uzavřený a dnes již nefunkční. V zátoce, hned naproti klubu, je otevřeno pár nových barů a vináren. Jde vidět, že sem chodí lidé z vyšší vrstvy a ceny na nápojovém lístku jsou velmi předražené. Po levé straně se ční do nebes obrovské prosklené mrakodrapy, nad jejichž velikostí se mi tají dech a zároveň je mi úzko z představy, že jsou všechny dnes vylidněné a poloprázdné. Na závěr procházím obchodním centrem, které dnes slouží spíš jako průchoďák na zkrácení cesty. Je tvořené arkádami napodobujícími staré antické stavby. 
Celé místo však působí velmi sterilně. Je to tu opuštěné, všechny obchody jsou zavřené, jezdící schody bez elektřiny moc nejezdí. Není tu ani noha. Jen občas se tu mihne nějaký kolemjdoucí se psem nebo ranní běžec. Když tu člověk je, jde na něj úzkost a smutek. Vidí před sebou zcela nové moderní prostory beze smyslu a užitku, reflektující úpadek města. 


Nově vybudované moderní centrum Bejrútu takzvané “Beirut Central District”

Vykoukne na mě obrovský panel, který mi přijde až úsměvný, se slovy : „I LOVE BEIRUT”. Dojdu na Place d'Etoile, na první pohled to tu vypadá jako v nějakém snu - krásné nové činžovní domy barvy pomeranče a okrově žluté s čerstvě natřenou omítkou. Je tu otevřená francouzská pekárna Paul, září na mě obchody značky Hugo Boss nebo Dior, chodníky jsou funkční a lemované krásnými stromky s růžovými květy. Trochu mi to tu připomíná naši Pařížskou. 
Narozdíl od Pařížské tady však pravděpodobně nikdo nebydlí. Tenhle sen se posléze mění v noční můru - o ulici dál už vidím jen rozbité výlohy a popraskané okenní tabulky (od přístavu, ve kterém došlo k výbuchu, to totiž není daleko), za kterými vidím skoro nový, možná i funkční kávovar, a opuštěné barové židle lehce posypané omítkou. V celém tomto takzvaném historickém centru města nikdo není. Co by tu také dělal? Většina podniků je zavřená, není tu žádný důvod k návštěvě. Hodně turistů se často ptá : „jak se dostanu do centra Bejrútu?” Jenže ono žádné reálné centrum Bejrútu není. Neexistuje. V této části je více barů, v té druhé je zase pár dobrých restaurací, a támhle je hezký výhled na moře. 
A památky? Nejsou. Jako například známé náměstí Place des Martyrs, neboli Náměstí Mučedníků. Z tohoto náměstí známého hlavně z libanonských revolucí z roku 2019, se stalo parkoviště aut. Stojí na na něm také největší mešita ve městě, postavená celkem nově, v roce 2002 kým jiným než Rafíkem Harírím. V
edle ní se schovává maronitský kostel, který se vedle ohromné mešity lehce ztrácí. Maronitský patriarcha si ale vydobyl, aby měl stejně vysokou kostelní věž jako minarety vedlejší mešity. Zase hezká ukázka místní náboženské diverzity a s ní spojených, někdy až malicherných, sporů. Před touto novou krásnou mešitou můžeme také zahlédnout zvláštní kovovou nehezkou rezavou stavbu oválného tvaru, podle toho také nazývanou „Vajíčko”. Jedná se o bývalé Národní divadlo, od války však nezrekonstruované…. Obchodní centrum mělo přednost. 


 Nalevo bývalé Národní divadlo, nazývané též “Vajíčko” ležící hned vedle mešity Al Amin

Infrastruktura města je tedy velmi komplikovaná. Z praktického hlediska praktická vůbec není. Každý den musím přecházet obrovskou magistrálu, kde auta sviští ze všech stran. Přechody tu neexistují, semafory už vůbec ne, protože bez elektřiny stejně k ničemu neposlouží…Auto mi samo od sebe většinou nezastaví a tak musím nebojácně vejít na silnici a doufat, že mě nic nepřejede. Pak mohu klidně pokračovat odlehlými uličkami dál. Je to chaos, který má svůj vlastní řád. A když se ho člověk naučí respektovat, pochopí, že v takovém světě se dá fungovat a žít. 
Cestou do školy chodím každý den těmi samými ulicemi ve čtvrti Achrafieh a baví mě, jak v každé z nich je skrytý život těch, kteří v nich bydlí. Každý den potkávám ty samé lidi, kteří mě přátelsky zdraví, jako by mě znali léta. A to jsem si jen jednou koupila Jasmín u zdejších manželů květinářů a párkrát udělala malý nákup u zelináře naproti. Mám pocit, jako by to nebylo jejich povolání, ale životní úděl. 
 Květinářství, kam chodím, je malinký obchůdek, před kterým každým dnem vysedávají dva manželé. Mají tu rozložený plastový stůl a vždy když kolem nich procházím, buď zrovna obědvají nebo hrají karty. Zároveň mají přehled o veškerém dění v jejich čtvrti a pravidelně si tak povídají s kolemjdoucími. Poprvé jsem do květinářství přišla s přáním, že si chci koupit jasmín, ale že ten jediný, který nabízejí je nějaký seschlý a zda nemají jiný. 
Paní s povzdechem zakroutila hlavou, že prý dnes ne, ale že ho pro mě s radostí objedná. Od té doby, když jdu kolem, oba manželé mě vesele zdraví a paní se mě vždy vyptává, jak se daří mému jasmínu, zda se o něj dobře starám. Její manžel přitakává a následně mi vypráví o jejich synovi, který teď prý v Itálii studuje medicínu. Pak mi popřejí hezký den a já pokračuji dál. Popravdě, naše konverzace je vždy velmi podobná, pokaždé se zeptají na květinu zakoupenou v jejich obchodě a znovu mi vypráví o jejich synovi. 


Dále je tu malý samoobslužný krámek, který je součástí činžovního domu, když člověk vejde dovnitř, na pultu je vždy rozvalená velká černá kočka, prodavač se na mě hned usmívá a bokem kouká na dění v televizi. Vyskládám na pult, hned vedle kočky, balení pita chleba a mističku humusu. Pán markuje zboží, a poté vždy haleká na svou ženu, která je schovaná za závěsem opodál, na dnešní cenu zboží : „kolik dnes stojí ten chleba?” A ona vykoukne, vidí známou tvář, usměje se na mě a pozdraví, pak manželovi odpovídá: „Pšeničnej je dnes za šest”. A zase mizí za plentou. Po vteřině na ni znova volá: „A humus?” Žena znovu vykoukne a odpovídá: „Humus? Ten je za třicet osm.” 
Zaplatím, odcházím ven z obchodu, před kterým ještě potkávám dceru prodavačů, věnuji ji letmý úsměv a jdu dál. Potřebovala jsem jít do obchodu, pán zrovna zavíral. Vidím, jak už zamyká a stahuje dolů kovové mříže. Ani ho nestihnu oslovit, hned jak vidí, že jsem chtěla jít dovnitř, hbitě znovu odemyká a už stojí za pultem. Každý zákazník je pro něj cenný, a proto i když má po šichtě, otevřít mi se mu vyplatí. 


Právě tyto každodenní momenty života v ulicích Bejrútu mi dávají naději, že město se snaží žít dál. Člověk si po chvíli zvykne, že tady neexistuje život nalajnovaný jako pravítko, život plyne a člověk s ním. Nepřemýšlím, co bude zítra nebo za měsíc, ale co je teď. Teď tu může něco bouchnout, nebo zítra bude další protest, nebo nebude téct voda, nebo bude méně elektřiny. Tak bouchne, tak bude vody méně, to nevadí, to se nějak zvládne. Nemám z toho strach, protože to bych pak musela mít strach pořád. Z čeho mám opravdový strach, je chaos na silnicích. Neexistují tu policejní kontroly nebo kontroly rychlosti. 
V tunelech se nesvítí, žádná silnice není osvětlená, a tak noční cesty mezi městy jsou opravdu nebezpečné. Hodně řidičů řídí pod vlivem alkoholu nebo drog, jezdí jako blázni a argumentují slovy, že jsou zvyklí a že umí řídit i pod vlivem… Přesto je to pro mě určitá forma adrenalinu. Miluju mít v autě otevřená okýnka, dýchat svěží vzduch, pozorovat okolí Bejrútu za tmy, a jen doufat, že mě řidič v pořádku doveze domů. 
I když v Libanonu tvoří muslimové náboženskou většinu, křesťané představují stále historicky a politicky velmi silnou část obyvatelstva, zároveň Libanon je velmi kulturně a nábožensky diverzitní zemí, a v neposlední řadě je také důležité zmínit, že ne každý muslim nutně musí být striktně konzervativní věřící. Proto alkohol není nic, co by dělalo člověku problém tu sehnat. Jak už jsem zmiňovala, celý Beirut je tvořený velkými magistrálami, které protínají město skrz naskrz, a není jednoduché se pěšky dostat z jedné části do druhé. Zároveň se někdy stane, že přes nějakou ulici se dostat nedá vůbec a člověk je zastaven ozbrojeným vojákem, který na něj kouká z budky a nechápe, proč tamtudy chce projít. Jedná se často o místa, kde je více ambasád nebo vládních budov. Město je to kopcovité, jsou tu příkré ulice, v jiné části je to zase placka. Hromadná městská doprava tu moc nefunguje. 
Pár autobusů v centru je, jízdní řády a trasy jednotlivých autobusů však zůstávají člověku neznámé. Proto je jednodušší objednat si Uber, který tu funguje velmi efektivně - za padesát korun člověk může být vmžiku na druhé straně města. 
Jinak však funguje meziměstká doprava. Ta je založena na mini vanech, které jsou nestátní. Může je řídit kdokoli, kdo si pořídí podobný minibus a pak od cestujících vybírá za jízdy peníze. Cena se dá usmlouvat. Pak si jen stačí stoupnout na hlavní ulici, která spojuje Bejrút s většími městy jako je Tyr, Sidon, Byblos, nebo Tripoli, chvíli stát a minivan člověku za chvíli zastaví a sveze kamkoli, co leží na hlavní pobřežní trase. Miluju když má Libanon barvu měděné, která se pomalu barví dozlatova. Je tomu tak pokaždé, když člověk jede silnicí podél pobřeží a slunce pomalu zapadá a jeho paprsky dopadají na Bejrút jako zlatavý zářivý plášť. 

Bejrút, ve své plné kráse, pokrytý lehkou mlhou s budovami tvořícími stínohru v záři zapadajícího rudého slunce 

Jedete ze severu a míjíte Byblos, Kaslik a Jounieh a před vámi se rozevírá celé pobřeží poseté vysokými panelákovými budovami a vyprahlými kopci, po pravé straně se blyští středozemní moře a v dáli před vámi je Bejrút, ve své plné kráse, pokrytý lehkou mlhou s jeho budovami tvořícími stínohru v záři zapadajícího rudého slunce. Sedím vepředu, ned po pravici řidiče. Vidím všechno. Vidím tu volnost, která mě doprovází na každé cestě autobusem po Libanonu. Otevřená okýnka, vozidlo, které je na rozpadnutí, řidič, který si za volantem zapaluje cigaretu a dozadu podává cestujícím zapalovač. Během jízdy náhodně zastavuje, aby nabral cestou nové spolujezdce, vzadu je ruch a smích, všichni si společně povídají a v dáli je slyšet arabská tradiční hudba z šedesátých let, hlas Fairouz ze skřípavého radia zpívá : „helwa ya baladi” v překladu krásná to země. Místní klasika, kterou člověk obecně slyší vyhrávat z jakéhokoli radia v zemi poměrně často. Na což můj místní kamarád reagoval slovy : „Já tu píseň nesnáším, celý text je jen o tom, jak je Libanon krásná země, ale vždyť na ní není nic krásnýho!” 

Fotografie: Terezie Poněšická

Čtěte také: 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Robin Čumpelík: "Rada Českého rozhlasu se chovala jako cenzoři v padesátých letech. Ředitel se bál hovořit nahlas."

Nevěřím na spasitelská a rychlá řešení. Je potřeba něčím začít. Otázkou je jak. Času již nemáme mnoho. - I to říká Robin Čumpelík. Pokud vás složité alogaritmy platformy Youtube zavedly ke sledování kanálu Inovace Republiky, znáte jej jako moderátora, který si zve hosty z rozličných vrstev společnosti, s různým politickým či náboženským pohledem a mluví s nimi bez předsudků, doptává se a snaží se díky nim dělat inventuru současného stavu společnosti.  Robin Čumpelík je propagátor vědy, moderátor, spoluautor kanálu Inovace republiky a autor připravovaných knih - aktuálně knihy Laboratoř myšlenek, intelektuál, který jako jeden z mála nezůstává ve své ´kavárenské bublině´, ale snaží se co nejpoctivěji pochopit, co se děje ve společnosti ze všech možných úhlů pohledu.  Text: Jane Frank Jste jednou z nových mediálních online platforem s rozhovory vedenými do hloubky, která vznikla přirozeným skoro guerillovým vývojem. Jak to celé bylo? Co byl ten první impuls?  Koncem roku 2020 jsem se pust

"Máme kontakty na lékaře i zdravotní sestry kousek za hranicemi. Víme, jaká je tam situace, ale nemůžeme jednat přímo. Doufáme, že vláda jednání o převozu pacientů do Německa dotáhne," říká Jiří Černý, místostarosta uzavřeného Chebu

V rámci Euroregionu Egrensis (spadá sem Karlovarský kraj, Tachovsko z Plzeňského kraje a příhraniční okresy Bavorska, Saska a Durynska) funguje dlouholetá spolupráce záchranných složek. Spolupracují v rámci ní také záchranné služby – převozy sanitek pacientů na druhou stranu hranice nejsou již dlouhá léta výjimkou. Převézt pacienty z Chebu a okolí z přetížených nemocnic do volných kapacit na druhé straně hranice (Bavorsko, Sasko) je logisticky i organizačně možné. „Tady jde ale hlavně o vyřešení plateb v rámci pojišťoven, které jsou rozdílné. Tam může nastat problém. Proto právě potřebujeme, aby smlouvy dotáhly do konce vlády – Česká i Německá,“ vysvětluje Jiří Černý, místostarosta města Cheb, profesí záchranář (uvolněný zastupitel), který v této době začal ve volných chvílích, např. o víkendu, opět vypomáhat na přetížené místní Záchranné službě. O situaci tedy informuje aktuálně s přímou znalostí ´terénu´. Více ve videu. Video: Jane Frank

Bejrút se mění v město duchů: Vysoká inflace, rozdělená společnost a nedostatek elektřiny

Přesně před rokem jsem psala o Libanonu jako o zemi, která v noci nespí a která se snaží žít dál. Teď se vracím na místo, které už není místem, jak si ho pamatuju. Je to stále země vonící po jasmínu, jejíž vůně však slábne víc a víc. - I to říká ve svém blogu o Libanonu a Blízkém Východě Terezie Poněšická. Autorka textu a fotografií: Terezie Poněšická Jako by tomu bylo včera, znovu nasedám do letadla směr Bejrút. Tentokrát s větším strachem a nejistotou než před rokem, kdy jsem do Libanonu jela poprvé. Poprvé jsem však nevěděla, co mě čeká, což mě paradoxně udržovalo klidnější. Teď se po třech měsících vracím do země, jejíž politická, sociální a ekonomická situace je jen den ode dne horší. Bojím se, až potkám své přátele, bojím se jejich stížností a příběhů, které se od chvíle, co jsme se poznali, nezměnily:  „Státní elektřina trvá už jen dvě hodiny denně, generátory zdražily, lira dnes zase stoupla, neteče nám voda, pivo v Mezyanu zdražili na 100 000 LL. Ayri bi balad, ayri bi hukuma,