Víte, kdo byli ledaři, hadráři nebo bednáři? Jaká řemesla snadno zanikají a která přežijí i umělou inteligenci?
Stará řemesla a činnosti pomalu vymírají. Některá už zanikla úplně. Není jich potřeba, protože lidé vynalezly lepší a rychlejší způsob, jak takové věci udělat.
Text: Vítězslava Jabůrková
Jedni z mála, kteří by se dnes už neuživili byli ledaři. Dopravovali kusy ledu po řece, až do ledáren, obrovských skladů. A v létě se z těchto ledařů stávali voraři, kteří pro změnu přepravovaly dřevo, v podobě obrovských vorů.
Bednáři, kteří se starali o to, aby se mělo kam ukládat především pivo a víno. Toto řemeslo se ještě drží nad vodou, především v Plzeňském pivovaru, kde ještě pár bednářů, kteří toto hodlají udržet a předat dál. A pivo tady se tak i částečně může produkovat starým způsobem v dřevěných sudech, a ne v moderních tancích.
A co takhle uhlíři, které známe hlavně díky pohádce „Pyšná princezna“. A k nim patří i dehtaři a kolomazníci. Uhlíři vyráběly dřevěné uhlí, a jejich milíře se stavěly v blízkosti nezbytných surovin pro ně, tedy v lese nebo blízko něj. Je to jedno z nejstarších řemesel vůbec. Dřevěné uhlí bylo nezbytnou součástí pro výrobu kovů, skla a střelného prachu.
Andělíčkářky byly ženy, které prováděly tajně potraty.
Brabenáři sbíraly mravenčí kukly, jako krmivo pro zpěvné ptáky.
Doškaři, ti vyráběly došky, krytiny ze slámy na střechy.
Formani vlastně ještě existují, jen si vyměnili koně za motory.
Hadráři byli obchodníci se starým ošacením, které od domu k domu vykupovali a prodávali dál
- dnes pro to využíváme charitativní kontejnery, second handy nebo swapové akce, kde si třeba maminky s dětmi mezi sebou vyměňují oblečení, z nichž jejich děti už vyrostly.
Lampáři rozsvěceli a zhasínali pouliční lampy.
Provaznické řemeslo bylo hezké a můžete je ještě dnes i někde potkat.
A takhle bych mohla pokračovat ještě dlouho. Dnes skoro všechno nahradily stroje, nebo vynálezy takové, že tahle práce je už zbytečná.
Jsem ráda, že alespoň některá řemesla se zachovala a která lidé ještě pořád oceňují. Jako košíkářství, kovářství, řezbářství nebo hrnčířství.
I já jsem se vyučila tímto, jedním z nejstarších, řemesel.
Keramika a její výroba je známá už od dob pravěku.
U nás je velmi dobře známá Věstonická venuše. Na světě vůbec nejstarší keramická soška z období
někdy mezi 29 000 – 25 000 let před naším letopočtem, která byla nalezena na Jižní Moravě.
Lidé si prostě našly vhodnou hlínu, přidaly pár kamínků na zpevnění, vodu na spojení a už tvořili.
Pak to jen šoupli do rozpáleného ohně mezi dřevěné uhlíky a nádobí bylo na světě.
Samozdřejmě, že i na tohle už lidstvo vynalezlo stroje, které to dělají za nás. Ale ještě je pořád
hodně těch, kteří si rádi pohrají s hlínou, mají špinavé ruky až k loktům od bahna a vůbec jim to nevadí.
Nevadí jim, že nemůžou mít dlouhé nehty s hezkým dekorem.
A já patřím mezi ně. A jsem na to patřičně hrdá.
Hlínu vyrábí firma, která nakoupí suroviny, jako jsou písky, jíly, křemeny, kaolíny a přidá vodu.
Suroviny se smíchají, drtí se, melou se a zpracovávají do plastické hmoty tak, aby se z ní dalo
tvořit a točit.
Když dostanu hmotu do ruky já, musím ji i já zpracovat. Válím ji na pevném stole, stejně jako pekař své těsto na rohlíky. Válením se snažím dostat ven všechen vzduch, který by se mohl skrývat v bublinách. To by mohlo způsobit problémy při točení.
Většinou si takto chystám hlínu aspoň na půl dne. Už jen to je pěkná dřina, někdy cítím, jak mi kapičky
potu stékají po zádech.
Když si sednu ke kruhu a dupnu na plyn, už to jde samo. Rukou hrábnu do nachystané hlíny a uloupnu
si tak akorát na to, co mám zrovna v plánu dělat. V rukou si z toho udělám pěknou hroudičku, kterou
hodím přímo do středu talíře. Roztočím, namočím ruky do kastrolu s vodou a jdeme na to.
Je to nádhera, jak se hlína pod rukama mění. Musím ji vycentrovat, což znamená dostat do středu,
abych z ní mohla dál vytvářet, podle fantazie.
Hlínu vytáhnu do vrchu, napřed jen rukama a potom s pomocí namočené houbičky. A teď je forma
nachystaná na tvarování. Pomocí čepele, což je plíšek s dírou uprostřed, vyhladím povrch, houbičkou
vytřu poslední zbytky vody a strunou odříznu od kovového talíře. Opatrně přenesu nádobu na desku a
můžu dělat další.
Je to jednoduché, ale člověk musí vědět jak na to.
A když to umíte, jste páni tohoto řemesla. Stejně jako já. Lidi se mi rádi dívají pod ruky. A co teprve,
když se na tu nádobu přilepí ucho. Nechá se to důkladně uschnout a šup s tím do pece.
Keramika potřebuje vždy dva výpaly. První, přežah se pálí na 900 stupňů a druhý, ostrý výpal
s barvou nebo – li glasurou na 1050 – 1200 Stupňů. Teplotu rozhoduje typ hlíny a glazury.
Ty jemnější hlíny, ze kterých se točí hrníčky, misky, talíře a podobě se pálí na míň stupňů.
Kamenina, hlína ostřejší s většímy kamínky, která se používá na květináče a větší
věci se pálí na víc stupňů.
Při točení také záleží, co točíte. Na talíře, misky a vázy je lepší tužší hlína.
A na hrníčky, zvonečky a svícínky nevadí ta měkká.
Pracuji v Německu a ve volném čase se vracím do Čech, kde mě občas jedna dílna potřebuje. Na Moravě byla spousta hrnčířských dílen a spousta hrnčířů, odhaduji kolem stovky, dnes se dají spočítat na prstě jedné ruky. A já jsem jedna z nich. Dílny hledají kruhaře, proto já jezdím z Německa, aby naskončila další dílna.
Vracím se ráda ke svému oboru. Je to relax, příjemné zpestření všedního dne. Je to pro mně radost i
výzva a já se cítím poctěná.
Je to terapie hlínou. Ta blízkost přírodních materiálů, ten dotyk hebké, měkké hmoty. Dává mi to
energii, sílu a já můžu využít svou fantazie.
Je jedno, jaké máte nápady, s keramickou hlínou můžete vyzkoušet všechny. Jak vy budete chtít.
Můžete použít spoustu různých materiálů. Od trávy, listů, skořápky, kamínky… co jen vás napadne.
Můžete obtiskovávat, vyřezávat, ohýbat a tvarovat. Nechat prsty a ruce hrát si s hlínou.
Všechny ruční práce jsou prostě něco, u čeho můžete zapomenout na starosti všedního dne.
Ať už máte v ruce hlínu, proutí, dřevo nebo slámu.
Ponořte se do světa fantazie.
Komentáře
Okomentovat