Žít v zahraničí je pro každého trochu jiná zkušenost. Někdo to má jednoduché a dostane se hned do toho, co si vždycky představoval - získá první práci a zůstane u ní několik let. Najde si perfektní byt, přesně podle jeho představ. Brzo si najde přátele a stane se součástí místní společnosti. Jiný si musí projít kamenitou cestou, trnitým křovím a přeplavat divokou řeku. Trvá nesmírně dlouhý čas, než mu padne nějaká práce na míru. Bydlí s někým, koho vlastně nemůže snést a nekonečně mnoho dnů trvá, než se cítí aspoň trochu dobře.
Text: Vítězslava Jabůrková
Možná je lepší si projít tu trnitou cestou, aby si člověk vážil toho, co má. Někdo to ale nevydrží a vrátí se domů, protože má pocit, že je prostě na cizí půdě a že sem nepatří. Někteří se perou a bojují o místo na výsluní. Zapojují se do různých programů a společenských aktivit. Až se stanou jejich součástí.
Pak je tu rozhodnutí, chci tu zůstat nebo je to jen otázka času a peněz? Vydělám a tradá zpátky domů nebo se tato země stane mým novým domovem?
Odpověď na tuto otázku je ovlivněna svoustou věcí. Především musí být člověk spokojený. Dobrá práce, slušné peníze, dobré bydlení a hlavně přátele kolem sebe. Samotnému se člověku žije špatně. Nemyslím tím tedy ty, co žijí sami, bez partnera a dětí. Myslím tím, že asi každý z nás snad potřebuje osobu a osoby, na které se může obrátit. Kterým může důvěřovat. Postěžovat si, zasmát se s nimi, vypít si kafé či skleničku vína. A na místě, které je pro nás ne úplně tak domací, potřebujeme přátele, nebo kdyby jen známé, tím víc.
Spousta lidí by si myslelo, že Čech nebo Slovák, který žije v Německu má kolem sebe “své lidi”, své krajany. Že vznikají české a slovenské komunity. No né vždycky je to pravda.
Někdy se zdá, že cizí jsou bližší než ti, kteří mají stejnou národnost a mluví tím samím jazykem jako vy. Jsou tady komunity, ale většinou se jedná o turecké, ruumunské nebo arabské.
V Německu žiju už asi dvanáct let. A nikdy jsem neměla problém potkat se s česky mluvícími spolupracovníky.
Tady v Bavorsku narazíte na Čechy a Slováky opravdu všude. V každém gastro podniku pracuje minimálně jeden zástupce České či Slovenské Republiky. Bavorsko je blízko hranic, je jednou z nejbohatších a nejprosperujících zemí v Německu a žádná nouze o práci. A je tu nádherná příroda k tomu.
Mimo nás tu samozřejmě žije také spousta Rumunů, Rusů, Syřanů, Chorvatů i Ukrajinců. A vlastně tu najdete asi z každé země na světě nějakého zástupce. Většina z nich začíná v gastronomii, pečovatelství a zdravotnictví nebo úklidových prací. V jiných, odbornějších oborech si musí napřed člověk dodělat nějaké to minimum v němčině a němčinu je potřeba mít na minimální úrovní B2. Toto minimum většinou trvá tři roky a obsahuje praxi u budoucího zaměstnavatele.
Někdy má ale člověk i štěstí a tyto tři roky nemusí absolvovat a přeskočí rovnou k práci. Je to hlavně z nedostatku personálu v některých oborech. Já jsem toho zářný příklad. Rozdíl je samozdřejmě pak v platu.
Od září pracuji jako pomocnice ve školce, nebo spíš jeslích. Dostala jsem toto místo díky své praxi s dětmi z Čech.
Je tady v posledních pár letech velká, opravdu velká poptávka po učitelkách do školky, stejně jako po zdravotním personálu a personálu v gastronomii.
Spousta lidí odešlo v době corony z gastronomie a už se nevrátilo. Muži, kteří museli živit své rodiny se najednou ocitli ve stavebnictví nebo v nějaké developerské firmě.
Spousta hotelů a restaurací zůstalo zavřených nebo změnily strategii servisu. V době corony se z nich staly cateringové restaurace, které dodávají jídlo domů nebo si jej můžete vyzvednout. Tady na Tegernsee toho spousta z nich využilo k renovaci a úklidu. Nebo pronajímaly pokoje jako dočasné bydlení.
Každý dělal, co mohl, aby se vyhnul krachu. Spoustu z nás odjelo taky na dlouhou dobu do vlastní země. Jako já. Využila jsem toho času a navštívila celou svou rodinu, hodně jsem točila na kruhu a dělala keramiku a v jednom kuse jsem byla někde v přírodě. Sama samozřejmě.
Corona byla špatná doba, ale mělo to i svoje dobré stránky. Příroda se vyčistila, lidé si začali vážit víc života a navzájem se víc poznávali. Spousta z nás udělala konečně to, na co neměly nikdy čas. I já jsem dokončila svou knihu a tak jsem si konečně splnila svůj sen.
Všechno špatné má cosi dobrého v sobě. Jen v době toho neštěstí to prostě nevidíme, nevnímáme a nemáme čas na to myslet. Nic se neděje jen tak, všechno má nějaký smysl. A pokud to nejsme zrovna my ti, kdo to špatné dělá, nemusíme mít ani špatné svědomí.
Vím, že si spousta lidí pořídila kolo, začala chodit víc do přírody a dělat prostě sporty. Jednu dobu dokonce bylo nedostatek kol na trhu.
Ale po tomto smutném čase, jako by se rychle vše vrátilo do starých kolejí a lidi na to brzo zapomněli. No teda někteří nosí neustále roušky a rukavice v kabelce, já vlastně taky. Teda roušku, rukavice jsem nikdy nepoužila. Jednu dobu byly povinné k nakupování s vozíky v supermarketech. Nedávno jsem na jednom kopci dokonce potkala mladého muže s rouškou. Některým ten strach zůstal.
Vlastně si myslím, že každý z nás má z něčeho strach. Z něčeho víc, z něčeho jiného míň. A nejlepší lék proti strachu je na to nemyslet. Bavit se a žít tak jak se vám to právě hodí a líbí. Dělat to, co vás dělá šťastným.
Tak já to teda dělám.
Začalo léto, konečně. Ale že to dlouho trvalo. Pořád jen pršelo a lidi vyloženě čekali na krásné počasí. Některé kraje zase hlásily záplavy a nutné evakuování lidí, opět bylo slyšet z rádia o sbírkách pro lidi v nouzi.
A to je teď tady. Sluníčko, blankytně modré nebe a vysoké teploty. Lidé z velkých měst se přemísťují na venkov, k jezerům a do hor. Na kola a oblékají se do plavek. Tegernsee údolí se plní o víkendech k prasknutí a místní mají co dělat, aby se mezi těmi nemístními propletly a nebo aby se dostaly, kam potřebují.
I já jsem vytáhla své kolo ven, nabalila ruksak s proviantem a po dlouhé době zase nafoukla SUP – Stand up Paddle Board.
Je tu tolik možností, že člověk neví, co dřív. Hory, jezera, řeky, lesy. Nekonečně mnoho stezek, tras a cestiček. Ať už směrem vzhůru, po rovině nebo směrem dolů. Spousta přírodních krás a úkazů, mnoho honosných zámků a hradů a jejich překrásných zahrad s fontánami. Bayern je nádherná země, i když ne s moc dobrou pověstí týkající se minulosti.
Už jsem mnoho z těchto krás navštívila. A řeknu vám, že u některých jsem stála jako zařezaná a se zářícíma očima jsem tiše sledovala zázraky přírody a umění lidí, kteří se postaraly o ty přenádherné stavby a zahrady.
Dělám si seznamy, co chci navštívit. Někdy něco vidím náhodně na internetu, někdy se zmíní někdo o místech, které navštívil a některé z nich se prostě objeví jinak.
Jeden den do hor, odpoledne do bazénu na koupaliště a večer do sauny.
Jiný den na kolo a pěší túra kolem jezera a relax u knihy. Další den na jezero s prknem a knihou v ruce. Tak to chodí, když se mi nechce daleko jezdit a zůstanu v údolí.
Ale třeba k těm krásným zámkům, nebo nádherným divokým vodopádům a několika soutězkám je to asi dvě hodiny cesty. Ale zatím všechno stálo za to. Některé jsou v Rakoustu, jiné na sever, západ nebo východ. Prostě všude kolem je něco.
Většinou si nic moc dopředu neplánuji a spontánně se rozhoduji. Je to lepší a uvolněnější. Míň starostí.
Tak já jdu sbalit prkno, chleba a dost pití a hurá na vodu.
Vlastně jsem chtěla jen pár metrů od domu, k Tegernsee jezeru. Nakonec jsem se až v autě rozhodla, že změním směr a pojedu k sousednímu jezeru, Schliersee. A teď, večer můžu říct, že jsem se rozhodla dobře. Bylo to prostě super. Ráno bylo jezero klidné a prázdné. Voda měla vhodnou teplotu na plavání, prostě příjemná. Pak jsem vzala prkno. Hodinu jsem se pohybovala jen na prkně ve stoje, v kleči nebo v sedě po vodní hladině. Pozorovala jsem krajinu okolo, jak se vše pomalu probouzí k životu. Rybáři se už dávno pohupovaly na vodě, majitelé půjčoven lodí pomalu otvírali svoje chatečky a krámky a na stezce okolo jezera přibývalo chodců a cyklistů. Pláž i travnatá stráň se pomalu plnily dekami a ručníky. Hezký den u jezera.
A den před tím jsem zase strávila ve výškách nad domem, kde bydlím. Byla to dost kostrbatá a náročná cesta, pro nějkoho, kdo to nedělá zrovna každý víkend. Ale rozhodla jsem se, že tuhle horu zdolám a dostanu se až ke kříži na jeho vrcholu. Přesto, že tu bydlím už přes čtyři roky, ještě jsem se tam nedostal. Je na čase.
V baťohu jsem měla dvě láhle s vodou a tři trička na převlečení. Náhradní oblečení je opravdu praktické a člověk je rád, že ho má, když je úplně propocený po výstupu na vrchol.
Takže po dvou a půl hodinách jsem dosáhla svého cíle a stálo to za to. Nádherný výhled na všechny strany. Jezero Tegernsee bylo malinké a v dálce se bělaly ještě hory sněhem. Cinkot kravských zvonců se rozléhal po krajině a vytvářel tak zvukovou spolu hru pro tu nádheru kolem.
Poseděla jsem na kamenech, udělala pár nezbytných fotek a pak se vydala přes horské pastviny, louky a lesy zpátky do údolí.
Je tady nádherně a člověk by to měl plnými doušky vnímat a mít neustále oči otevřené. Je to pastva pro duši a naši někdy zraněná srdce.
Komentáře
Okomentovat