Život je plný změn. Každý den se mění čas, mění se světlo a mění se počasí. Vítr fouká a voda teče. Žádný den není stejný s jiným dnem

Proto si máme tyto změny užívat a ne se jich bát. 

Já dělám ve svém životě změn víc než dost. A vlastně jsem o nich napsala i ve své knize. 

Tento rok jsem změníla práci proto, abych si udělala víc času na to, co mě baví. Tedy kromě jiného, cestování po okolí a poznávat krásy přírody a měst. Chtěla jsem mít volné víkendy. A mám. A cestuju a poznávám. 

TEXT: Vítězslava Jabůrková

 

Tak jsem se vydala poznávat vodu.

 

Voda je živel, který má sílu. Vládne přírodě stejně jako stromy a skály. Může bých klidná a tichá. A může být divoká a hlučná. Někde chutná sladce, jinde slaně. Teče přes města, vesnice, lesy i louky, skály a padá z nebe. Na některých místech je jí dost, a jinde zase chybí. Dokáže téct, valit se, padat, ale dokáže být i netečná, zmrzlá a tichá, až z toho naskakuje husí kuže. 

 

Vypravila jsem se za divokými a řvoucími kaskádami i za těmi nic neříkajícími a přece dech beroucími zmrzlými vodními sochami. Dvěma největšími zázraky v Evropě a jeden z nich dokonce i největší na celém světě.

 

Krimmlské vodopády jsou největší v Evropě a páte největší na světě. 

Krimml je malá vesnice v Tyrolských horách v Rakousku. Z Bad Wiessee, kde bydlím, je to asi dvě hodiny cesty, takže jsem si rezervovala pokoj těsně pod vodopádem. 

Vyrazila jsem hned po práci, přes Achenpass a podél Achensee. Tam jsem zastavila, vytáhla kolo a projela kousek kolem jezera. Foukal silný vítr a tak byla jízda na kole trochu ztížená. Na jezeře se pohybovala spousta sportovců na různých prknech a s plachtami, do kterých se vítr opíral a pohyboval tak se vším, co se na hladině vyskytovalo. 

Měla jsem co dělat, abych se dostala zpátky k autu. Naložila jsem kolo do kufru a jela přes Zilertallské údolí dál, téměř až na jeho konec. Jela jsem po serpentinách až na jsem se dosztala k přehradě, která předělovala dvě strany hor. Jak jsem opět sjížděla dolů, z lesů pomalu začala vykukovat bílá linie, naznačující vodu. Musela jsem se zastavit, abych se na to podívala z té dálky. Hukot vody byl slyšet i na těch několik desítek kilometrů. 

Jak já jsem se těšila, až budu stát a cítit tu vlhkou vůni. 

Sotva jsem dorazila do pokoje a odhodila tašku, vyrazila jsem opět ven, tentokrát bez auta. Bylo ještě světlo a ta voda tak hučela, že mi to nedalo a já jsem se k ní ještě vypravila. Z hotelu to bylo asi půl hodiny. Hukot byl slyšet čím dál víc. Mezerami mezi stromy jsem mohla zahlédnout tekoucí proudy vody. Cedule poukazovala na spodní vodopád a tak jsem se k němu vydala. Hučení vody a vlhký vzduch byl čím dál víc silnější. A pak jsem to uviděla v celé své kráse. 

Tisíce kubíků vody se valily přes kameny neskutečným proudem. Voda se mísila se vzduchem a přenášela se na metry daleko. Přírodní orchestr hrál všemi svými instrumenty, bubny bušily, flétny hrály a vzduchem se nesl krásný koncert. Nebyl, kdo by tleskal, ale okolní příroda se zeleně radovala.

Byla jsem tam, až na jeden mladý pár, úplně sama. Oblékla jsem si bundu, kterou jsem si náhodou vzala a pomalu se blížila po kamenech k okraji, kam voda padala. Vodu jsem cítila na sobě čím dál víc. Jako by pršelo při zapadajícím sluníčku. Dívala jsem se na ty proudy vody, které se každým okamžikem měnily. Byla to nádhera, dívat se na tu sílu. Stála jsem ještě chvíli, než jsem cítila, že jsem promočená na kůži.  

Když jsem došla zpátky do hotelu, byla jsem úplně mokrá. Jako bych se právě vykoupala.

Po dlouhém dni jsem to stejně udělala ještě jednou, tentokrát v teplé vodě ve vaně.

                          

Druhý den, hned po snídani jsem vyrazila. S baťohem, dvěma lahvemi vody, třemi náhradními tričky, jedněmi ponožkami, asi třemi jablky a krabičkou s keksy, které jsem ještě doma našla.

Přesto, že jsem už večer u spodní části vodopádu byla, šla jsem tam znovu. Byla to stejná a zároveň úplně jiná podívaná, jako předešlý večer. Jiné světlo, jiný pohled a víc lidí. 

Pláň vedle vodopádu se krýásně zelená díky nekonečně mokrému závoji, který se nese od přívalů vody. 

Už jsem věděla, že budu mokrá, tak jsem se na to připravila. 

Potom, co jsem se nabažila vody a moje oči se potěšily, obrátila jsem se a přes les jsem se pustila k vrcholu. Všude bylo slyšet řev a hukot vody. Jako by křičela : „Já jsem pánem tohoto světa a nikdo není mocnější“.

Ve vzduchu byla cítit síla vody, nesla se dál mezi lesy. Po cestě navrch se nacházelo pár vyhlídkových plošin, kde jsem se mohla podívat na další část vodopádu. Na každé jsem tak trochu zmokla a i přes teplý déšť jsem vydržela stát a dívat se na ty masy vody, které se valily přes kameny. Byla to prostě nádhera. Radovala jsem se a připadala jsem si šťastná. 

Někdy stačí jen málo, co vám vykouzlí úsměv na tváři, rozzáří srdce a nabíjí vás pozitivní energií.

Zdálo se, že jsem na vrcholu, ale vlastně jsem se dostala k úpatí dalšímu a poslednímu dílu tohoto přírodního představení. Stála tam dřevěná stavba s restaurací uvnitř a krásnou zahrádkou s výhledem na třetí část vodopádu, nejvíš posazenou do krajiny. 

Já jsem si ale sedla na břeh řeky, do které se vodopád valil. Koryto řeky nabízelo spoustu možností k sezení, na obrovských i menších šutrech. Sundala jsem si boty a namočila nohy do vody. Cítila jsem tu sílu na vlastní kůži. I tady byl silný proud vody. Byla studená, ale ne ledová, osvěžující. 

Po zchlazení jsem pokračovala v cestě k vrcholu. Cesta byla strmější a tak jsem se častěji zastavovala. Pár zdatnějších turistů mě předběhlo a některé jsem předběhla zase já. Vlastně jich tu tolik ještě nebylo, přece jen jsem vyrazila docela brzo. 

 

A konečně jsem se dostala k poslednímu a nejvyššímu bodu vodopádu. Bylo vidět, jak se klidná voda z řeky mění na divokou a nespoutanou a padá dolů přes kameny někam do hlubin skal. 

Šla jsem ještě kousek dál, směrem k pramenu. Vydržela jsem jít asi dvě hodiny a řeka byla pořád klidnější. Byli u ní vidět rybáři a stáda krav si vychutnávaly to ticho a čistou přírodu. Ze všech stran se ukazovaly vrcholy v celé své kráse, i se zbylými vrstvami sněhu. 

Sem tam stálo nějaké dřevěné stavení, nejspíš zásobárny se senem, nebo kravíny a noclehárny pro pastevce.

Došla jsem jen k jedné větší salaši, kde byla i hospůdka. Sedla jsem si, objednala si kafé a užívala jsem si těch krásných obrazců, doprovázených tichem a čistým vzduchem hor.

Bylo už kolem poledne, když jsem se dala na cestu zpět, k vodopádům. Slunce už ostře bodalo do holých částí těla. Byla jsem ráda, že mám na hlavě šátek. 

Na cestě dolů, podél vodopádu jsem se znovu zastavovala a znovu vzhlížela do těch dunivých vln. Byla to o to větší podívaná. Sluníčko, které spolu se stříkající vodou vykouzlilo několik pruhů duhy. Byla to nádhera. Srdce mi plesalo radostí. Usmívala jsem se na ty překrásné výjevy přírody. 

Bylo mi, jako bych se ocitla v krajině plné zázraků. 

Tenhle den si budu pamatovat navždy. 

 

Voda je silná, je živá a je nekonečná. Někdy čistá a průzračná, jindy kalná a bahnitá. Slaná a sladká. Může potěšit a pomoct, ale i ublížit a někdy i zabít. Je ji možné vidět jak tekoucí, tak zmrzlou. 

 

Já jsem měla možnost vidět vodu i v tom pevném, studeném stavu. 

A stejně jako vodopády, nalézají se i tyto ledové jeskyně na území Rakouska. Nedaleko Zell am See, ve vesnici Werfen, v údolí mezi těmi nejvyššími horami Rakouska. Großglockner (3798 m), největší hora Rakouska leží nedaleko. 

Eisriesenwelt – ledová jeskyně je vysoko v hoře. Navigace v autě mě vedla asi deset kilometrů dlouhou a úzkou cestou dovrchu. Po ránu bylo parkoviště ještě docela prázdné. Ale i po ránu byla teplota už kolem patnácti stupňů. U kasy jsem ukázala z internetu zakoupenou vstupenku a myslela si, že vchod do jeskyně bude hned za vchodem u pokladny. 

Pěkně jsem se spletla. Cedule mě a ještě jeden starší pár, který šel za mnou, informovala, že k lanovce půjdeme asi dvacet minut. Cesta byla široká a kamenitá, okolo níž rostlo spoustu mateřídoušky. Vedla dost prudce do vrchu s jedním nebo dvěma tunely. Až jsem se dostala k dřevěnému domečku a za ním i ke stanovišti lanovky. Stála jsem tam jediná a pán, který lanovku obsluhoval mi řekl, že počkáme ještě, aby kabina nejela jen se mnou. Nakonec se nás vezlo asi osm. Starší pár, jedna česká rodinka se dvěmi dětmi a jeden samotný pán. Lanovka nejela dlouho, vlastně jsme se zhoupli jen přes dva sloupy. 

Jakmile jsme se dostaly ven, čekalo nás další překvapení, v dalším půl hodinovém výstupu ke vchodu do jeskyně. Už jen ten výhled z těchto míst naznačoval značnou výšku. Jako bych se mohla dotknout nebe. Krajina pode mnou byla jako pro panenky. A někde tam v dálce se honosně tyčil krásný hrad Hohenwerfen na kopci mezi dvěma stěnami skal. 

Cesta, vysypaná drobným kamením, se úžila. Jedním tunelem a uměle vytvořenými arkádami na ochranu návštěvníků před padajícím kamením ze skal. 

Vchod do útrob skal byl vidět už z dálky. Zdál se být obrovský. Bylo tam vidět pár drobných postav, a jak jsem se pomalu blížila k té díře, postavy se stále zvětšovaly. Měla jsem pocit, že stoupám k nebi. A opravdu jsem stoupala. Měla jsem sebou batoh s teplým oblečením. V průvodci se psalo, že i v parném létě je uvnitř na nule. 

U vchodu už čekalo pár lidí. A taky průvodce v červené zimní bundě a kovbojském klobouku. Při čekání na další členy výpravy, jsem si převlékla zpocené tričko za pár vrstev teplého oblečení. 

 

Až se naskládala skupinka přes deset lidí, rozhodl se průvodce, že můžeme vyrazit. Mužům dal do rukou kovové petrolejové lucerničky. Zkontroloval naše vstupenky a pak nás pustil za tlustý řetěz. Díra do skal byla oddělena železnými vraty. 

Průvodce nás upozornil, že jakmile je otevře, ucítíme obrovský tlak vzduchu. Máme si držet čepice a klobouky a taky se zhasne světlo z lucerniček. 

Nelhal, byla to opravdu síla, kterou nikdo z nás asi nečekal. Byla tam obrovská tma, než průvodce zase zapálil lucerničky. Postavený dřevěný chodníček naznačoval směr trasy a já jsem šla hned za průvodcem. Už tady na začátku bylo cítit velké ochlazení. A jak nás průvodce upozornil, taky nás čekalo přes sedmset schodů vzůru a přes sedmset schodů zase dolů. Kousky ledovců byly vidět už tady dole a jak jsme stoupali, rychle jich přibývalo. Najednou byly hory ledu všude kolem nás a vzduchem se nesl chlad. Postupovaly jsme pomalu, ale jedna starší paní se obrátila po pár metrech a vracela se dolů. Omlouvala se, že s jejím astmatem ví, že to nezvládne. Dostala lucerničku od svého muže a vracela se dolů.

Průvodce se občas zastavil a povídal o historii, a o objevení tohoto monstra. Led vytvářel zajímavé obrazce, chrámy a skulptury. 

Průvodce věděl, kde má rozsvítit plamen, abychom viděl tu nádheru ze zmrzlé vody. Byla to nádhera, ale mrazilo z toho. Dřevěné schody byly postavené přímo v tom ledu. Jedna část byla tak prudká, že jsem se pro jistotu držela po obou stranách zábradlí. Bylo kovové a pěkně ledové. Na některých místech bylo vidět, že schodů se zmocnil led. Správci jeskyně musely schody otesat, aby návštěvníci po nich mohli chodit. 

Cítila jsem zimu na rukou i na tváři, ale ta krása kolem tento pocit pohlcovala. Úžas, který se nám všem ukazoval na tváři, dokazoval, jak moc zajímavé to je. 

Jednou to byl jakýsi ledový palác, pak ledový sál a pár ledových stěn. Byla to jiná nádhera vody, která mrzla přímo uprostřed vysokých skal. Stoupali jsme dlouho a vysoko. Led byl všudypřítomný a nebýt těch našich lucerniček a světla od průvodce, byla by tu neprodišná tma. A v některých místech jsme ani vlastně neviděli, kam jdeme. Ne jednou se nám průvodce ztratil z očí a pak se někde zase ukázal. Rozsvítil pár míst a najednou se ve tmě objevilo krásné ledové dílo. 

Přešli jsme dlouhým prostorem – sálem, úzkou ledovou chodbou a do dalšího menšího prostoru. Byla tam tma tmoucí, zima a ticho. Skoro strašidelné a přitom v tom bylo něco krásného a kouzelného. Tajuplná říše ledu, ledové království. 

Byl to nejvýšší bod, nebo možná nejvyšší přístupný bod ledové jeskyně. Pak jsme se vracely jinou cestou po dřevěných schodech dolů. Sem tam jsme udělali přestávku. Rozhlížela jsem se kolem, abych si ještě vychutnala ty poslední okamžiky v tomto zmrzlém světě. 

Při průchodu železnými vraty nás ovál opět tlak průvanu z jeskyně. A hned za dveřmi jsme ucítili ten teplý vzduch ohřátý poledním sluníčkem. 

Čas v jeskyni jako by se zastavil. Ale tady venku běžel dál a sluníčko se posunulo. 

Venku už nebyla jen hrstka lidí, ale velká spousta lidí. Rojily se po celé cestě vzhůru ke vchodu do jeskyně. Parkoviště se naplnilo k prasknutí a já jsem byla ráda, že jsem se vyhnula těm davům lidí. Nasedla jsem do auta a namířila s příjemným pocitem domů. 

 

Voda, ať už divoká a nespoutaná, klidná a zrcadlící se, nebo zmrzlá a ledově tichá. Všechny v sobě mají jakési kouzlo a přitažlivost, ale budí i strach a respekt. Dokáže být krutá a laskavá zároveň. Můžeme ji mít rádi a milovat ji a někdo se jí může i bát. Ale každopádně by jsme si jí měly vážit, ať už je jakákoliv. 

My bez vody žít nemůžeme, ona bez nás ano.