Jak jsem se vrátila do doby kamenné - žádné moderní technologie, jen ruce, nohy a příroda aneb jak jsme stavěli pec z hlíny

 

Dnes jsem si pěkně mákla a nebyla jsem sama. Ráno se mi podařilo vstát až v půl osmé, místo plánované sedmé hodiny. Ale i tak jsem to pěkně stíhala. Kafe, čaj, zuby i uklidit prádlo. Vzala jsem si batůžek s náhradním oblečením, peněženkou a mobilem. A  náhradní obuv jsem si nechala v autě. Venku pršelo a mě se nechtělo ptát, jestli se tato akce náhodou nezrušila. Počítala jsem raději se vším, i když se mi vůbec nechtělo. Vyrazila jsem krátce po půl deváté, v devět jsem měla být na místě. 

Text: Vítězslava Jabůrková

 

Přihlásila jsem se na sobotní workshop „stavění pece na keramiku“ z přírodních a jen přírodních materiálů. A nedokázala jsem si představit, že to děláme za deště. 

V keramické dílně u paní Ingrid, vlastně jen Ingrid, bylo jasné, že se dneska stavět bude. Všichni jsme si tykali. Ingrid mě přivítala na zápraží svého domku a pozvala mě dál. Hned za dveřmi stál stůl s lavicemi a okolo něj sedělo už i pár lidí. Mladý muž s dívkou a malou holčičkou - byl to stavitel těchto pecí. Znal tedy celý proces, použití materiálu a historii a vůbec vše, co k tomu patřilo. 

Pak tu seděla jedna mladá a jedna starší žena. Ta mladší, tak nějak v mém věku, měla výrazné dolíky ve tváři, ta starší se vymódila černým klouboukem a zelenými montérkami. 

Ingrid vařila čaj a kafe, ostatní postávaliy a posedávali u stolu. Po mě přišla ještě jedna starší žena s úplně bílími vlasy a orlím nosem. 

Ingrid nás vyzvala, po zaplacení poplatku za tento kurz, abychom se posadily kolem stolu. Vešli jsme se jen tak tak. Seděla jsem v rohu – na rohu. Ostatní měli pevné místo. 

Ingrit nás uvedla a naznačila, jaký bude průběh dne. Celého dne. 

Každý zvlášť jsme se představili, kdo jsme a proč jsme tady. Dostali jsme malý úkol, a sice vytvořit nějakou okrasnou dlaždici, která se přidá na pec a bude součástí pece.

Simon, stavitel a vedoucí tohoto workshopu, nás potom trochu zasvětil do historie, typu a skupenství materiálů, rozdíly mezi třemi různými pecemi a postup stavby. Na pomoc měl i tabuli a křídu, aby nám vše podstatné napsal a nakreslil. Jeho malá dcerka mu byla občas při ruce a občas ji musel poslat ke své přítelkyni, ale ne matce, Fioně. 

Když se zdálo, že úvod je u konce, mohli jsme přejít na druhou stranu potoka, kde už byla nachystaná základna, na které se bude stavět. Bylo postaráno i o zastřešení prostoru, kde jsme měli připravovat cihličky nebo kuličky a stavební materiál. Chvílemi pršelo míň, občas lilo jako z konve. Všichni měli gumáky a podobnou nepromokavou obuv. Jen já jsem se na to moc nepřipravila a vzala jsem si jen tenisky. 

Od začátku tady byla taková příjemná atmosféra, že mě to nijak nevadilo. A ani pomyšlení, že budu nejspíš pěkně promočená a určitě i jako prasátko. 

Simon nám ukázal, co musíme dělat. Bylo tady nachystaných několik kádí s takovou celkem sypkou žluto hnědou – okrovou hlínou. Pak jedna bečka s pískem, dalších několik černých plastových vaniček s černými kusy tvrdé hlíny, několik pytlů se slámou a kýble s čerstvě nasekanou trávou, o kterou se postarala Inrgid s Regínou. 

 

První stavební kuličky byly z hmoty, kterou jsme musely namíchat. Z černé hlíny, která byla předem namočená ve vodě, se vytvořil takový mazlavý šlikr – stavební lepidlo. 

Do prázdné vany jsme dali sypkou okrovou hlínu, písek, čerstvou trávu a vše smíchali s vodou z kádě, kde se močila černá hlína. Vše jsme museli důkladně zamíchat, prohněct a prošlapat nohama. Začala jsem já se Sárou, druzí se už věnovali dělání koulí a stavění základů pece. Fiona, přítelkyně od Simona, byla pověřena dokumentací, k čemuž jsem poskytla svůj telefon. 

Jakmile byly koule hotové, začalo se stavět. Vše šlo celkem dobře. Museli jsme občas dávat pozor, aby nás nezkropila voda z plachet, které se plnily dešťovými kapkami a tvořily tak nepříjemnou sprchu. 

Simon nás občas opravoval, sem tam nám něco povídal a my jsme přitom hnětli, mísyli a prošlapávali. Tunel pece pomalu rostl. Zpevnily ho větvemi zřezanými z jednoho keře. Šlikrem se pak důkladně vše zahladilo a zalepilo - všechny díry a škvíry. 

         

Když byl tunel hotový, rozhodli jsme se, že je čas na oběd. Ingrid měla uvařenou výbornou zeleninovou polévku. A protože venku furt lilo, jako z konve, každý jsme si s chutí dali dva talíře. Někteří z nás si dali kafé a dokonce se na stole oběvilo i něco sladkého. Bohužel se tu oběvil i jeden přítulný kocour, kterého jsem ale nemusela já. Tak jsem dopila kafé a vrátila jsem se k peci, kde byl jen Simon. Ten odešel hned po polívce, aby se práce pohla dopředu. Ani nemusel říkat, co je potřeba. Bylo to jasné, tak jsem se pustila do práce. 

Tady začala ta těžší část práce. Byl to komín. Ten měl být postaven z černé hlíny, písku, slámy a vody. Problém byl s černou tvrdou hlínou. Tu jsme museli první nadrtit. Což byla práce dost náročná. 

Já sama, jako nejsilnější člen ženského týmu, jsem začala. Cítila jsem, jak mi svaly pod lopatou vybrují. Musela jsem si dělat pauzy. Pak mě vystřídala Regina a já se pro změnu zabývala drcením hlíny kusem kamene v jedné černé kádi. To šlo celkem dobře a nadrcené se nechalo dobře vmíchat do směsi, kterou prohnětávaly Sára s Verou. Ty se staraly o tvorbu kuliček. Kuličky pak putovaly k Ingrid a Simonovi, kteří stavěli komín. Měl dosahovat jednoho metru. Když už jsme mysleli, že jsme u konce, zjistil Simon, že chybí ještě asi patnáct centimetrů. Tak jsme společně dodělali zbytek kuliček a komín se zvyšoval. 

       

Ale ouha…začal se naklánět na jednu stranu, praskat. Bylo rozhodnuto, že se musí postavit znovu. Nikdo nenamítal, snad jen vnitřně si povzdechli a hmotu z komína jsme zase naházeli do jedné z kádí. Pak Ingrit s Reginou nastříhaly další pruty, kterými se, stejně jako tělo tunelu, upevnila kostra komína. Zatím co jiní se starali o znovuvytvoření koulí, já jsem smíchávala nový šlikr na slepení. Pak jsem byla povolána na výstavbu komína. Tak jsme to se Simonem pomalu stavěli do výšky. Zahlazovali a lepili, aby se tam neobjevily nějaké díry. 

Pec byla hotová. Ale protože celý den pršelo, pec z hlíny samozřejmě jen tak neschla. 

Nechali jsme to tak, jak jsme to dostavěli, nic víc jsme dělat nemohli. 

Jen jsme na pec ještě přilepili každý svou malou, vyrobenou cihličku, různých tvarů a s různým dekorem. A tím byla naše práce hotova. Ještě společnou fotku a hurá dovnitř, do sucha.

Ingrid měla pro nás nachystanou i večeři. Párky s chlebem. Docela to bodlo po té práci. Všichni jsme se převlékli do čistých a suchých věcí. Byl to skvělý pocit, být v čistém. Boty i hadry byly celé od bahna. 

Byl to fajn den, s fajn lidmi. Byla jsem nadšená, všichni jsme byli nadšení. 

Rozloučili jsme se a já jsem jako první opustila společnost. Byla jsem tak unavená. Myslela jsem, že pojedu hned večer do Čech, ale nakonec jsem se rozhodla, že se raději trochu prospím. 

Vlezla jsem do sprchy a pak rovnou do postele. 

Ve dvě ráno jsem vstala a netrvalo mi ani půl hodiny a už jsem seděla v autě. 

Cesta byla rychlá, prázdná a příjemná. Šlo to rychle, vypila jsem asi litr kafé z termosky a dva redbully. Domů jsem dojela kolem deváté. A celý zbytek dne jsem vpodstatě proležela u televize.

Po dvou týdnech jsem dostala zprávu, že pec funguje a fotky to i dokazovaly. Až se vrátím do Německa, můžem pálit jak o život. Rize přírodním způsobem. 

Někdy to není na škodu, vrátit se k přírodě.