Mnoho lidí má tady v Německu dvě, tři práce, aby ´vyšli´. Svět jako by se bouřil, ve vzduchu poletuje spoustu zlých zpráv...

Svět jako by se bouřil, ve vzduchu poletuje spoustu zlých zpráv. Nejde se tomu vyhnout. Slyšíte to v rádiu, televizi nebo někdo něco zmíní v práci. Přesto, že člověk nesleduje dění ve světě a nezajímá se, občas se k němu něco prostě musí dostat.

Text: Vicky Jabůrková

 Tady v Německu se od léta udála také spousta nových věcí. Octoberfest, slavnosti sklizní a slavnosti vína, všelijaké průvody a křesťanské oslavy. Já jsem ale byla tak zaměstnaná svou novou dílnou, že jsem to jen sledovala jen z povzdálí. 

A jen tiše jsem sledovala, jak se po špičkách blíží podzim. 

Spousta lidí tady má dvě až tři zaměstnání či brigády. Jako já. Pracuji ve školce, večer chodím obsluhovat do restaurace, a o víkendu se věnuji keramice. Možná se ptáte, jestli je to vůbec legální? Ano je. Ve školce jsem na plný úvazek. Práce v restauraci je normálně přihlášená brigáda. A keramická dílna? Živnost, která samozřejmě taky musí splňovat své zásady. A teď před Vánocemi je práce nad hlavu, jak ve školce, tak i v dílně. 

Vánoční přípravy jsou v plném proudu. Ve školce vyrábíme laterny na svatého Martina, kdy se tady koná průvod a představení dětí v parku ve Schliersee, kde pracuji. 

Po laternách přichází Vánoční dárečky pro rodiče, ozdoby na okna a taky do třídy. Pečení cukroví a samozřejmě nesmí chybět ani spoustu písniček, říkanek a tak dál.

V restauraci se už vrší rezervace na předvánoční oslavy firem a podniků. 

A v dílně to voní jeden den hlínou, která mění tvar pod míma rukama a další den to smrdí z výparů z pece po pálení. Kouzelné svítidla na svíčky, ozdoby na stromečky a svícny, misky a hrnky, zvonečky a rolničky. Na jarmark musím být připravená. Raději víc než míň. Co neprodám, zbyde na příští rok.

 

                       
Než se člověk ohlédne, je tu to krásné poletní období plné barev. Pro mě je to nejkrásnější čas v roce. 

Podzim konečně ukázal svou sílu. Chvíli to trvalo, nějak se nehodlalo ochladit a bylo pořád dost teplo na to, aby lidi trávily čas u vody v kraťasích , na kolech a v horách ne příliš obalení oblečením. 

I přes spoustu práce jsem si uděla i já čas a jedno odpoledne jsem se vydala k jezeru. Podél něj jsem došla až do Rottachu. 

Vítr příjemně foukal a sluníčko ještě dost hřálo. U jezera se to hemžilo rodinkami s dětmi, mladými páry i páry důchodců. Lidi, které jsem potkávala, sálaly štěstím, usmivaly se a bylo jim evidentně dobře. Všechny starosti světa jako by odplavila voda.

Z Rottachu jsem se vydala podél vyschlého koryta řeky. Vodou se nejspíš zaplní až na jaře, kdy začne tát sníh z okolních hor a pomalu se spouštět dolů do údolí. Koryto vedlo až někam přes vesnici Kreuth k pramenu mezi kopce a skály. Ale tak daleko jsem nehodlala dojít. Prostě jsem se chtěla jen nadýchat čerstvého pozdimního vzduchu. 

Vnímat zase tu barevnou krásu a poslouchat vítr, který hrál na struny stromů. Každý z nich vydával jiný zvuk a dohromady tvořily krásný přírodní koncert. Listy se lehounce spouštěly k zemi a vítr je odvával někam neznámo kam. 

Úzkou álejí jsem procházela téměř sama. I krásná lavečka někde uprostřed zela prázdnotou. Říkala jsem si, kde jsou ti lidi. Najednou se všichni někam vytratili. 

Cesta mě vedla pořád kolem koryta, které se posléze začalo malinko naplňovat vodou. Napřed byla jeho třetina vyplněná lehounce šplouchajícím živlem. Po pár metrech to byla už polovona a nakonec, po pár ujítých kilometrech se zaplnil celý prostor koryta. Tvořily se i jemné vlnky a voda se valila tichoučce přes obrovské balvany. Sluníčko se zrcadlilo na hladině a příjemně hřálo jak na těle, tak i na duši.

Přesto, že mě už týden trápí rýma a kašel, bylo mi prostě fantasticky.

Příroda dokáže divy. Jen je musíte vnímat, poslouchat a dívat se. Vdechovat a nechat se vnášet do jejich útrob. 

Někdy je prostě potřeba zapomenout na to, co se ve světě děje, kolik práce máte a kdo vás trápí. 

Nachvíli se zastavit a dát prostor novým myšlenkám, zaposlouchat se do cvrlikání ptáků, sledovat mravence na jejich kopcích, jak pilně a neúnavně pracují. Hledat ty pravé tvary kamínků na březích potoka a zkoušet, jestli je už voda v říjnu dost studená. Pozorovat stromy, jak se ohýbají v závanu větru a mění tvar, v záři slunce je vidět celá paleta barev ještě nespadených listů. 

Do kreuthu jsem nedošla, přešla jsem řeku přes jeden z mostů a vydala se po druhém břehu zpátky. 

Krajina okolo byla tak klidná a místy jako by skoro ani nedotčená, přesto, že to nebylo daleko od civilizace. Cesta byla plná listí a já jsem se v něm prouzdala a snažila se vplout nohama do těch nakupených hromad. 

 Domů jsem došla příjemně unavená a šťastná. Ty barvy, ten vzduch a ty písně přírody. Měly bychom se občas vracet k přírodě. Ta je klidná a rozdává svou energii dál, jen my ji musíme přijmout, dát ji šanci se s námi spojit. 

Svět je takový, jaký je. Berme ho tak a naučme s tím žít. Radovat se z maličkostí a být šťastní. Vidět tu krásu Světa, ne to zlé.