Něco málo ze života v Německu. Někdy to není jednoduché, ale kde je. Život bez problémů a starostí by byl prostě moc nudný a nezáživný.
Autorka: Víťa Jabůrková
Úryvek z mého deníku, z 5. listopadu 2023
Byly to dost hektické dny. Byla jsem tak unavená, nachlazená, ale přesto jsem se snažila mít neustále dobrou náladu. Což se mi i docela dobře dařilo.
Ráno jsem vstala, jela do dílny a pak rychle do školky. Tento týden byly prázniny, tak na štěstí nebylo tolik dětí. A děti k mému štěstí byly i celkem hodné a nekomplikované. A dokonce jsme šly ve čtvrtek i o víc jak hodinu dřív domů.
Večer jsem musela pracovat v Bodege, obsluhovat a pracovat za barem. Moje energie se vytrácela, ve středu jsem se už ani moc neusmívala.
A ve čtvrtek nebylo tolik práce, tak jsem mohla dřív domů i z Bodegy. Pátek byla ještě klidnější. I ve školce a i v Bodege. Ale přesto jsem musela zůstat až do desíti. Byla jsem tak unavená, že jsem měla problémy uzvednout těžké věci a moje rychlost se zpomalovala. Když jsem vypulírovala příbory, pustila mě Arina domů. Doma jsem se posadila na postel a úplně jsem cítila, jak se třepu na celém těle. Srdce mi bušilo a já jsem věděla, že jsem dosáhla své hranice možností. Byla jsem totálně vyčerpaná. Taky jsem brzo usnula. V sobotu jsem měla naplánovanou dílnu, návštěvu Ronalda a návrhy visitek, s Jovanem jsem měla domluvené police. A pak se měla zastavil Juta, aby se konečně podívala do dílny.
Ráno jsem opravdu vstala dost brzo a hned taky odjela do dílny. Udělala jsem pár věcí, podobných těm, co jsem už jednou točila. Malé svícínky, vyřezané lampy, vyřezané misky, zvonečky a koule. Během dopoledne se opravdu ukázal Roland a vzal si pár kousků na vyfotografování na vizitku. Domluvily jsme se, že se sejdem v týdnu a upřesníme detajly.
Sedla jsem si za kruh a točila dál, ale dlouho to nevydrželo. Na dveře někdo zaklepal a dovnitř vešla Juta. Nemohla se nabažit pohledu na moji keramiku. Byla nadšená a taky si hned vybrala dvě misky. A další si objednala. Říkala, že nebude moct ke mě chodit. Je tu prej tolik hezkých věcí. To mě moc potěšilo. Když jsme se rozloučily, už už jsem si opět sedala za kruh, když jsem si za oknem všimla jedné postarší paní, jak nakukuje , co se za oknem skrývá. Když si mě všimla, naznačila jsem jí rukou, že může nahlídnout dovnitř. Otevřela jsem jí dveře a pozvala ji dál. S úsměvem se rozhlížela kolem a chvíli si jen užívala tu vůni hlíny. I jí se tady líbilo. Jen se jí zdálo být všechno moc tmavé. Ráda by jednu kouli s vyřezanými hvězdičkami, ale ne černou, ale modrou. A taky se jí zdálo, že u jedné misky to vypadalo přeplácaně s červenou. Tak jsem jí slíbila, že se to pokusím vylepšit. Paní je z Miesbachu, tak chodí kolem dílny často. Nabídla jsem jí, že se tady může zastavit příští víkend a třeba už bude něco hotovo.
Kolem poledne jsem za okny uviděla Jovana. Chudák mě hledal přes půl hodiny. Napsala jsem mu špatné číslo a tak se mě pokoušel najít sám. A našel. Chvála Bohu. Tak jsme zajely do Hagebaumarktu a koupily dvě železné příčky a pár opěrek nebo jak se tomu říká, nevím.
V dílně přimontoval dvě příčky s dírami na zeď a do děr se zavěsily takové něco na co se bude pokládat desky. Byla jsem nadšená, už se těším, jak si dovezu z Čech desky, kterých mám spoustu u bývalého mistra a dokonce mi chce pár dát za darmo.
Jovan odešel a já jsem se vrátila k práci. Ještě do dvou jsem točila, pak jsem to všechno zabalila, aby to neoschlo. Když jsem vycházela z dílny, můj soused byl nakloněný z okna a kouřil. Pozdravily jsme se, přičemž jsem mu věnovala lehký úsměv. A pak mě sledoval, jak jsem vycouvávala z úzké uličky, kde stálo ještě i pár aut. No, kdo umí, ten umí. Kdo neumí, ten čumí. Jsem prostě dobrá.
Večer mě čekal v Bodege, poslední večer. Hurá. Byl to docela klidný večer. A taky se ukázali dva hosté, moji oblíbení. Jeden pije tmavé pivo v kameninovém krýglu a druhý točené světlé pivo. Sepp, tak se jmenuje tan starší, už mi říká „Děkuji Vicky“. Což je hezké. A taky se mile usmívá.
Práce s Arinou je někdy celkem stresující, ale pořád si dobře rozumíme a furt se něčemu smějeme. A taky si dáváme každý večer po štamprli. Někdy až tři. Vlastně je mi v baru dobře, jen jsem unavená z tolikati práce.
A dnes jsem strávila taky celé dopoledne v dílně a dodělávala, co jsem předešlého dne natočila. Kromě pár kousků jsem udělala všechno, co jsem měla v úmyslu. Šest misek jsem nemohla dodělat, protože jsem neměla ty správné vykrajovátka. Ty jsou totiž ve školce. Takže těchto šest misek musím dodělat zítra.
Odpoledne jsem byla u Nory, vrátila jsem jí peníze, daly jsme si kafé a buchtu a poplkaly o životě. Večer jsem jen tak, prostě a jednoduše, ležela v posteli a čumněla na romantické filmy.
A ještě jeden zajímavý den z mého deníku ze dne 9. listopadu 2023
Celý týden je dost náročný a dnes to nebylo jiné. Děti ve školce jsou jako utržené z řetězu. A není den, aby někdo neplakal, nekřičel, nehádal se, nebil jiné děti a nešťouchal. Já jsem ne jednou na nějaké to dítě křikla, jednou i před jednou maminkou. Což mě hned i taky dost mrzelo a ptala jsem se Juty, jestli to nebylo přehnané. Ale já jsem byla už tak vynervovaná, že jsem se nedokázala kontrolovat. Odpoledne bývalo klidnější, ale taky ne vždycky. Děti jsou nějak agresivnější, rozdováděnější a k neudržení. Moje kolegyně Silvie si myslí, že se moc dívají na televizi a rodiče na ně nemají čas. No nevím. Juta s Paula mají furt něco na práci, něco jiného než děti. Tisknout fotky, dělat pořádek, psát nějaké zprávy, chystat nějaké věci. Myslím, že jsem s dětmi většinu svého pracovního času, na rozdíl od nich.
Večery jsem trávila s Rolandem, sousedem. Vytvářel mi webové stránky, zpracovával fotky a navrhoval vizitky a letáky. Jeho návrh se mi moc líbil. Byla jsem nadšená.
A dnes? Ve školce jsem dostala trochu paniku, byla jsem přetížená a nevěděla jsem, co s dětma.
Po tom, co Juta odešla domů, jsme měly ještě šest dětí. Zdály se být celkem v klidu. Já jsem jim nakrájela jablíčka a dala jim napít z oranžových hrníčků. Najednou zazvonil telefon, Juta byla na druhém konci. Chtěla mluvit s Paulou a ta se hned i s telefonem někam vytratila. Bylo před druhou hodinou a to byl čas, kdy se stěhujeme do jiné skupiny.
Vytáhla jsem ještě skoro spícího Damijána z postýlky a oblékla ho. Ostatní děti pobíhaly a sem tam něco rozkramařily. Byly celkem neposedné. Ve dveřích se ukázala maminka od Isabely a náhodou viděla, že mám plné ruce práce. Tak jsem jí jen vysvětlila, že nevím, kde je Paula a že to nějak zvládnu. A pokusila jsem se děti nasměrovat na červenou pohovku. Z těch pěti dětí poslechla snad jen Alia. Ty ostatní jako by mi nerozuměly nebo neslyšely. Oblékla jsem šesté dítě, Damiána a pak se snažila všechno pouklízet, pozvedat židličky a uklidit třídu. Pak jsem seskupila děti a vyšli jsme do šatny, kde už stála Paula a snažila se něco přeorganisovat. Přitom mi nejspíš odebrala ze skupiny Damiána, který měl být hned vyzvednutý. Já jsem s ostatními dětmi odešla k Jůlii do pampeliškové skupiny.
Až u dveří jsem zjistila, že mi Damián chybí a dostala jsem paniku. Co mám dělat. A v tom došla jeho maminka a já jsem se musela přiznat, že jsem ho někde ztratila po cestě z naší třídy do jiné. Ostatní své děti jsem šoupla Jůlii do třídy s tím, že jsem ztratila jedno dítě a musím se po něm jít podívat. Byl skutečně u Pauli a já jsem nevěděla, jestli ho schválně u sebe nechala, nebo jsem ho já někde ztratila. Každopádně jsme měly před dvěma maminkami debatu, proč byla Paula pryč a tak. Muselo to vypadat dost divně a já jsem to zbytek dne nemohla dostat z hlavy. Jůlie mi dala čokoládový bonbón a řekla, ať si vydechnu. Moje děti si hrály celkem sami, až na Bena, který musel být neustále pod dohledem. Nedokázal vydržet na jednom místě.
Nedokázal si s ničím hrát, tak jsem ho musela mít u sebe. Paula došla po chvilce, omluvila jsem se jí, že jsem tak trochu před maminkami zpustila takovou debatu. Ale vlastně to vzala za svou chybu. Byla jsem odpoledne trochu mimo. Berta, ředitelka, se mi ptala, co se stalo. A snažila se mi radit, co dělat. Ono je těžko co dělat, když má člověk dvě ruce na šest dětí.
Po práci jsem jela do dílny, otevřela jsem pec a taky jsem čekala na Ronalda, který chtěl pár mých fotek. Vyfotil mě u kruhu a taky si udělal fotky otevřené pece.
Když odešel, vyskládala jsem pec. Až na tři čtyři prasklé vykrajovátka, bylo vše v pořádku. Byla jsem nadšená. Všechno se mi moc líbilo. Úžasné.
Doma jsem si udělala salát a sedla jsem si ke stolu. Cítila jsem, jak se mi třepaly ruce. Zase. Byla jsem trochu vynervovaná a roztěkaná. Byla jsem tak unavená, že jsem málem usnula u stolu.
Tak nějak vypadá můj životní styl.
Jména jsou pozměněny, kvůli ochraně dat.