"Vadí mi jakákoliv cenzura. Pro svou informovanost chci znát i dezinformace," říká Benjamin Kuras

dne

Krátce po okupaci v osmašedesátém emigroval z Československa do Anglie, kde - jak sám s nadsázkou, ale i doslovně, poznamenává - začínal jako umývač nádobí. Velmi rychle se ale uchytil v médiích, v nichž koneckonců před svou emigrací z Česka, krátce po studiích pracoval. Jak se dostal do české sekce zahraničního vysílání BBC a proč tehdy britská veřejnoprávní televize nechtěla vzít esa Pražského jara - známé televizní osobnosti, které emigrovaly, či proč vedla zvlášť českou a slovenskou redakci? Pandemie ho zastihla v Česku, kde nakonec již zůstal, a tak jsme si poměrně kuriozně povídali přes internet, já z Londýna a Benjamin Kuras z Prahy o tom, jak fungovala BBC za Studené války, jak vyvažovala zpravodajství a proč to dnes dělá jinak či jaký je rozdíl v dnešní a tehdejší cenzuře. 

Autorka článku: Jane Frank

Jak jste se dostal do BBC poté, co jste emigroval v šedesátém osmém do Anglie? 
Na konkurz, který česká redakce vypsala hned jak začínala přicházet nová česká a slovenská emigrace -  mimochodem měli jsme jazykově oddělená vysílání, na rozdíl třeba od Svobodné Evropy, kde oba jazyky vysílaly společně. Do penze tehdy odcházeli čtyři staří mazáci, takže místo nich brali čtyři nováčky. Do konkurzu se hlásila prý víc než stovka uchazečů, včetně známých československých rozhlasových es Pražského jara. Jenže BBC měla politiku nebrat nikoho doma proslaveného, tedy z řad reformních komunistů. Mnozí z nich skončili ve Svobodné Evropě a Hlasu Ameriky nebo Deutsche Welle. 
Přijímala lidi, kteří samozřejmě museli mít profesionální předpoklady a mírnou rozhlasovou nebo novinářskou zkušenost, ale byli doma neznámí. Já jsem měl za sebou jednak několik let psaní do programů ostravského rozhlasu ještě za studentských let v Olomouci, jednak necelý půlrok praxe v pražském rozhlase v anglickém vysílání, kam jsem nastoupil v dubnu 68 a odešel v srpnu. Emigroval jsem koncem září. 
Taky jsem měl doporučení někdejšího britského kulturního atašé, který z Prahy rád jezdíval k nám na olomouckou univerzitu. Takže jednoduše, přihlásil jsem se do konkurzu a šel jsem mezitím umývat nádobí do italské restaurace, kde jsem šťastně a vesele přežil první zimu. Do BBC jsem nastoupil na tříletou smlouvu v dubnu 69. 
Jak v BBC v zahraničním vysílání tenkrát fungovaly redakce jednotlivých zemí a byla studia jako dnes kousek od Oxford street nebo ve White City? 
BBC World Service čili zahraniční vysílání tehdy sídlilo, tedy už od války, v budově zvané Bush House, kterou mělo v nájmu od australské vlády, ta byla součástí komplexu Australia House, kde úřadovalo australské zastupitelství. Je to ten záhyb imperiální architektury v ulici zvané Aldwych, kde taky začíná Fleet Street, tehdy sídlo většiny britských novin. Naproti je slavné Aldwych Theatre, tehdy sídlo Royal Shakespeare Company. 

Redakce byly rozdělené na jednak anglické vysílání pro celý svět, jednak cizojazyčně podle světových oblastí. My jsme byli součástí Central European Service, tedy Středoevropské „služby“, dělené na redakce čili „sections“. Českolovenská, polská, maďarská a finská. Ta ke Střední Evropě byla přiřazena, protože Finsko zůstávalo – jak se tehdy rádo říkávalo - „v zadním dvorku SSSR“. Ostatně jejich hlavní posluchačstvo nebylo ve Finsku, nýbrž v Estonsku. Tak jsem se taky dověděl, že estonština je natolik podobná finštině, že si rozumějí. 
Vy jste pak poté ještě začal psát divadelní i rozhlasové hry? To začalo také v BBC? Kde jste získával náměty a jak těžké bylo prosadit se jako scénárista? 
Nijak zvlášť jsem se neprosazoval, a nebyl jsem scénárista, psal jsem hry rozhlasové a divadelní, ne filmové ani televizní, scénáře. Prostě jsem napsal několik her, které byly zřejmě dostatečně dobré, aby je BBC natočilo a odvysílalo, nebo některé malé londýnské divadlo inscenovalo a odehrálo. Trénovat se v anglickém psaní jsem začal už při práci v české redakci. Teda ne samozřejmě uprostřed pracovních povinností, ale s využitím možností, jaké tam byly - jako poslech nahrávek anglických her, seznámení se s redakcí dramatu, přístup k bohaté knihovně, a podobně. Nicméně opravdovou dramatickou kompozici jsem odkoukal a odposlouchal až když jsem po třech letech přešel dělat provozního v divadle Young Vic a využíval každé volné chvilky mezi prací sledováním představení a zkoušek. 
První moje anglická hra byla rozhlasová a vysílala se na BBC v roce 1976. Druhá byla divadelní a měla premiéru o rok později v malém, ale významném divadélku Soho Poly, kde začínala spousta později proslavených autorů jako Howard Brenton, Pam Gems, David Edgar nebo Hanif Kureishi. Z té inscenace se později dělala i rozhlasová verze. Pak se v překladech zdařila i v Německu a Izraeli. Hodně tohoto období vyprávím podrobněji v nedávno vydané knížce memoárů Malá paměť. 
Jak fungovala koncem šedesátých let BBC? Co Vás překvapilo nejvíce? Jak moc to bylo jiné od toho, na co jste byl zvyklý z - tehdy Československé státní televize? 
V televizi jsem nikdy nepracoval, byl jsem klasický „rozhlasák“ s pozdějším přesahem na divadlo. Jako televizní divák jsem baštil tu různorodost, kultivovanost, erudici TV programů. Seriály historické, kunsthistorické, přírodovědecké, drama na pokračování, detektivky. A ta obrovská kvantita komedie, jaká v BBC dnes tolik chybí, když podle zákonů politické korektnosti nesmíte nikoho urážet. Nebylo to pro mě ani tak překvapení jako inspirace. 
Vlastně přece jen něco. V české kultuře se tehdy z jakéhosi snobství přísně rozlišovalo „umění“ od „bulváru“ nebo „kýče“. Taky si z toho dělal srandu herec a dramatik Peter Ustinov, když se vrátil do Anglie z pražské premiéry jedné své komedie a v rozhovoru pro BBC řekl (pamatuju si to doslova): „Češi z každé pitomé komedie dělají umění“. 
Anglické divadlo a TV žádnou hranici mezi uměním a bulvárem nebralo na vědomí a nechávalo je vzájemně prolínat. Bylo to prostě „entertainment“ čili ne úplně přesně přeloženo „zábava“. Tak jste mohli sledovat inteligentní lehké komedie a zábavné kusy umělecké. Někdy i obojí od stejného autora. Tak to jsem se snažil napodobovat i ve svých hrách. Mnohé jsou tragická témata s komediálním dialogem. 
Jakým způsobem pracovala BBC tehdy v oblasti vyváženosti zpravodajství a publicistiky - tedy v zajištění objektivity - například čerpání z více zdrojů? 
BBC – ať už rádio nebo TV – nikdy nepoužívala slovo „objektivita“ s vědomím, že zcela objektivní nikdo nemůže být, a soustředila se právě na onu vyváženost. Ve většině významných světových lokalit měla své rezidenční zpravodaje, kteří využívali lokálních pramenů, často napojených na vládní nebo disidentské zdroje. Kromě nich používala nezávislých reportérů externistů, takzvaných „stringers“. A k tomu ještě přebírala informace od agentur jako Reuters nebo AFP. To vše pak dala do jedné reportáže v rubrice zpravodajství. K tomu pak přidávala analýzy a komentáře svých redaktorů nebo zvaných odborníků, analytiků, politologů, ekonomů nebo politiků. A nechávala na posluchačích či divácích, aby si z této směsice vytvořili vlastní obraz. Tak to bylo v domácím rozhlasovém a televizním vysílání , které bylo nezávislé. 
Zahraniční rozhlasové vysílání bylo financováno ministerstvem zahraničí, takže bylo mírně „nahnuté“ směrem k tomu, jaký image chtěla Británie o sobě vysílat do světa. Ale ta vyrovnanost, ne objektivita, tam zůstávala. Ale protože se překládala do různých jazyků, v nichž pracovali političtí emigranti různých politických názorů, platil jakýsi „střední úzus“, a dohlíželo se na správnost překladu, aby náhodou někde v nějaké politicky komplikované zemi BBC nevypadala, jako že podněcuje povstání nebo fandí terorismu, a podobně. Díky tomu si dlouho udržovala pověst spolehlivého nezaujatého informátora klidným pohledem vnějšího pozorovatele. 
Jak se podle Vás změnila BBC od té doby a kde pozorujete milníky jejího vývoje? A je to spíše k lepšímu nebo horšímu? 
Možná ze všech britských médií nejvíc – snad jen s výjimkou deníku Guardian - podlehla politické korektnosti, wokeismu, anti-rasismu převrácenému v rasismus, propagandě LGBTQ+, transgenderismu. V zahraniční politice je na ni například spoleh, že se vždy postaví proti Izraeli a převezme narativ Palestinců, a zamlčí, že tu či onu raketovou přestřelku začali teroristé Hamásu nebo Hezbolláhu, s pochvalou palestinské samosprávy. Ta vyrovnanost se vytratila. 
Co se Vám na dnešním způsobu fungování BBC líbí a co naopak Vám vadí? 
Ta nevyrovnanost mně už dávno vadí do té míry, že se už několik let na zpravodajství BBC nedívám. Ostatně teď už žiju téměř výlučně v Česku, takže rýpu do médií českých. 
Jak vypadala tehdy Vaše práce v BBC? 
Z nějakých sedmdesát procent to bylo překládání centrálně redigovaných zpráv a komentářů psaných britskými redaktory BBC, a přehledy britského tisku. Ty pak každý odvysílal, jak to přeložil. Těch zbývajících třicet procent tvořily speciální tematické programy, které si každá jazyková redakce dělala sama, většinou z anglických pramenů a o britských tématech. Kultura, věda, ekonomika, zajímavosti týdne, recenze knih a her, a podobně. A samozřejmě pop-music. 
 Vy jste mi v rozhovoru, který jsme točili před dvěma lety říkal, že tehdy BBC fungovala tak, že Vy v české sekci nebudete vysílat to, co si vy myslíte o tom, co se děje v Československu, ale o tom, co si Britové myslí o tom, co se tam děje. A dělali jste si spíše technické a kulturní komentáře. BBC si pak dělalo vlastní komentáře politické, a ty se vysílaly ve všech jazycích. Tím se zachovala neutralita, aby daný redaktor z oné země ´neprotěžoval určitou politickou stranu´. Nějak mi to uvízlo v hlavě a ted, když vidím, jak funguje zpravodajství a publicistika ohledně konfliktu Ukrajinsko-Ruském, tak si říkám, jestli vlastně to ani tak nebylo o svobodném vysílání z Londýna pro danou zemi, ale spíše o politickém cíli britské vlády - i o tom,jak dostat to, co potřebuje, do zemí, kam to potřebuje dostat. Víte, jak to myslím? Tedy - nebyl vlastně Hlas Británie - byť pro řadu lidí brán jako hlas ´svobodné Evropy´ - stejně jako stejnojmenné vysílání z jiného projektu zase např. Z Mnichova - spíš vlastně jen dalším nástrojem politické přestřelky mezi Londýnem a Moskvou…  
Jako určitou formu přestřelky si to jistě může někdo vykládat. Ten rozdíl však byl v tom, že z jedné strany střílela totalitní tyranie, z druhé ještě poměrně dobře fungující demokracie. 
 A co si myslíte o vypnutí ´dezinformačních webů´, které vypnulo Nic.CZ dle svých slov vyhovělo ministerstvu vnitra.... A také novému zákonu, který se nyní připravuje na potírání dezinformací, ale bez účasti veřejnosi a vypadá to že i bez účasti odborné veřejnosti, pouze na ministerstvu ve spolupráci s tajnými službami. Na druhou stranu Slováci nyní také upravují mediální zákony - všechny předešlé dávají do dvou nových - Mediální zákona a Zákona o publikacích - mimo jiné chtějí regulovat i obsah Youtube kanálů, nicméně je tu alespoň nějaká snaha nastavit pravidla a vypadá to, že to neřídí tajné služby jako v Česku - máme si vzít u nich inspiraci z něčeho nebo naopak v Česku je to lepší nebo oboje uchopit jinak? 
Vadí mně cenzura jakéhokoli zaměření, právě proto, že odebírá tu vyrovnanost a možnost srovnávání a ověřování. Já chci pro svou vlastní informovanost vědět i to, jaké dezinformace kdo třeba i opačného politického spektra šíří, čím se informace stávají dezinformacemi, jak si je ověřovat, nebo podle čeho rozeznávat fakta od výmyslů. K případnému trestání pomluv nebo výzev k násilí máme příslušné zákony. 
Ve Francii nedávno změnili zákon o veřejnoprávní televizi i způsob financování - tedy už se nebudou platit koncesionářské poplatky, bude se financovat přímo - ovšem zavádí k tomu na podporu novou daň. Sice tak finančně pro Francouze nula od nuly pojde, ale principiálně to mění svým způsobem dost věcí. Francouzi totiž svoji veřejnoprávní TV kritizovali stejně jako Britové BBC a Češi ČT - vím to, protože Francouzi sem v době Brexitu jezdili a zuřili kvůli neobjektivnosti. Jak vidíte dnes budoucnost veřejnoprávních médií - jak z hlediska financování, fungování? 
Problém se státním vlastnictvím médií je, že v demokracii se mění vlády, které pak přirozeně chtějí měnit i ideové zaměření svých médií podle toho, kdo byl zrovna zvolen. Pak riskujete, že se z média stane vládní propaganda, nebo si je tak bude veřejnost vykládat. Začlenit do jednoho média všechny ideové proudy a odchylky, nebo hledat nějakou střední cestu mezi nimi, je asi dlouhodobě neproveditelné. 
 Jak by se mohl odfiltrovat politický vliv na ČT a Čro - máte na mysli nějaký jiný model, kdy by veřejnoprávní stanice skutečně mohly být nezávislé na politicích a více pod kontrolou občanů a zároveň zůstat nezávislé?  
Asi nejférovějším řešením je volná konkurence soukromých médií, kde u každého znáte jeho politické zaměření nebo i majitele a investory a víte, co od něho čekat, a můžete je s jinými porovnávat. Bez cenzury, ale s přísným uplatňováním zákonů na to, co je podle zákona skutečně trestné nebo žalovatelné. Pak se ale samozřejmě musíme smířit s tím, že programy budou prošpikované reklamami. které můžeme ignorovat a během nich si vyřizovat něco jiného. Nebo konec konců i ze zvědavosti sledovat, co kdo prodává. 
Dnes je poměrně ´snadné´ udělat nějaký mediální výstup - vzniká spousta menších alternativních videí - v podstatě každý influencer je schopný udělat video i podcast z jednoho vysílání /teď neřeším kvalitu nebo relevantnost informací/. Není čas na to spojit obě česká veřejnoprávní média Čro a ČT do jednoho mediálního domu, kde pracují tvůrčí nebo zpravodajské týmy na společných reportážích, zprávách a pak z toho jsou multimediální výstupy. Není současný koncept, v jekém obě média pracují de facto zastaralý a z hlediska nákladů až zbytečným luxusem? 
Z hlediska výdajů na provoz médií bych státní subvence omezil jen na to, čemu se říká kultura a vzdělání. Tedy programy nepolitické, jaké třeba BBC pořád dělá skvěle: historie, umění, drama, cestování. Podobně jako stát přispívá na divadlo, operu, klasickou hudbu nebo na školství. 

Foto: z archivu Benjamina Kurase, www.kuras2018.cz 
Foto: budovy Bush House Stephen Richards, Wiki

Více: https://www.databazeknih.cz/vydane-knihy/benjamin-kuras-4415
Místo: London, UK

Komentáře

Okomentovat