Robin Čumpelík: "Rada Českého rozhlasu se chovala jako cenzoři v padesátých letech. Ředitel se bál hovořit nahlas."

Nevěřím na spasitelská a rychlá řešení. Je potřeba něčím začít. Otázkou je jak. Času již nemáme mnoho. - I to říká Robin Čumpelík. Pokud vás složité alogaritmy platformy Youtube zavedly ke sledování kanálu Inovace Republiky, znáte jej jako moderátora, který si zve hosty z rozličných vrstev společnosti, s různým politickým či náboženským pohledem a mluví s nimi bez předsudků, doptává se a snaží se díky nim dělat inventuru současného stavu společnosti. Robin Čumpelík je propagátor vědy, moderátor, spoluautor kanálu Inovace republiky a autor připravovaných knih - aktuálně knihy Laboratoř myšlenek, intelektuál, který jako jeden z mála nezůstává ve své ´kavárenské bublině´, ale snaží se co nejpoctivěji pochopit, co se děje ve společnosti ze všech možných úhlů pohledu. 

Text: Jane Frank

Jste jednou z nových mediálních online platforem s rozhovory vedenými do hloubky, která vznikla přirozeným skoro guerillovým vývojem. Jak to celé bylo? Co byl ten první impuls? 

Koncem roku 2020 jsem se pustil do psaní rozhovorů. Celá myšlenka přišla nejprve intuitivně. Později jsem se zamyslel a našel velké množství důvodů k tomu, proč se ponořit do jakési laboratoře a zkoumání vlastních myšlenek společně s inspirací od různých osobností. Moc děkuji všem za důvěru, že se vydali se mnou. Nejsem žádný spisovatel, ale cítil jsem potřebu pojmenovat věci, které naši společnost čekají. Takřka celý rok jsem byl úplně bez vlivu médií, politiky a občanského dění. Prošel jsem si takovým detoxem, že jsem neznal žádná opatření vlády nebo jiné věci. Mám velké štěstí, že mi rodina umožnila, že jsem se ponořil do hluboké tvorby. Začátkem podzimu jsem cítil postupný nárůst polarizace ve společnosti. Uviděl jsem některé věci, které se zřejmě začnou dít jako takové celosvětové casino s lidskými osudy. Vůbec jsem z toho neměl dobré pocity. Vše ještě předtím, než byla společnost rozdělena na očkované a neočkované jsem začal vidět, co přichází. Nejvíce mě překvapilo, jak rychle situace přišla a začala segregace, dehonestace mnohých lidí z řad nás laiků, ale i akademiků a mezinárodních vědeckých kapacit. Lidé si vykládali opatření podle svého. Někdo volněji a někdo naopak s velkým strachem a despektem k bližnímu svému. Znatelná byla stále více agresivita lidí na obou stranách společnosti. Celé je to zlomová situace lidstva, která tady nikdy předtím nebyla. Vše začalo poměrně rychle odhalovat naše hodnoty, charaktery a duše. Hned první dny narůstajících opatření jsme udělali Občanské prohlášení s akademiky z různých institucí a zejména Akademie věd České republiky, kteří měli odvahu poukázat na oficiální vládní dezinformace, které bohužel vypouštěly obě dvě vlády. Domnívám se, že to je situace, která se zapíše do našich dějin. Dezinformace o bezinfekčnosti po očkování je tím hlavním, co mě zvedlo ze židle. Odhlédl jsem na chvilku od očkování či neočkování. Představil jsem si, jak lidé pod těmito nepravdivými informacemi, zavádějící komunikací a v některých případech vědomým šířením dezinformací přímo z úst vládních činitelů, budou občané České republiky žít v domění, že nemohou vir šířit, nemohou se nakazit, nemusí nosit respirátory, což znamenalo nekontrolovatelné šíření viru, obrovský nárůst rizika při šíření viru mezi pacienty v nemocnicích. Vážně nemocnými pacienty v nemocnicích. Vážně nemocnými dětmi v nemocnicích. Musím říci, že toto pro mě zůstane jako velká jizva na srdci celého našeho národa. Budeme muset hledat cesty, jak se s tím společně vypořádat. Vyhodnotit si, co se stalo. Kdo nese odpovědnost. Jak budeme fungovat dál a jinak... Říkám veřejně, že to byla právě tato situace, která přispěla k tomu, abych pokračoval v rozhovorech, tentokrát formou video obsahu a věnoval se probíhající inventuře společnosti, která probíhá i ve všech nás samotných… To jsme si nedávno psali s jednou kamarádkou, která sleduje data i videa. Právě inventura společnosti a odražení se k novým pohledům na společnost, otevřené diskuzi a inspiraci pro budoucnost je důvodem vzniku Inovace Republiky. Vlastně jde o takové volné pokračování Laboratoře myšlenek, kde jdeme výrazně do podstaty dnešního globálního dění. 

 Kdy Vám během pandemie začalo docházet, že chcete něco dělat? Společnost se velmi zvláštně a radikálně rozdělila na ´konspirační antivaxery´ a ´svědky covidovy´ - ted jsem použila ty nejdrsnější termíny, které oba tábory používaly, když mluvily o ´těch druhých´ . Situaci jsem vnímala i z Velké Británie, kde žiji, a tady to bylo podobné v určitých rysech s tím, že vzhledem k tomu, že očkování ani test nebyl - výjimkou jednoho měsíce - nutný ke vstupu do restaurací či na kulturní akce apod., tak mi to nepřišlo tak vyhrocené jako v Česku. Jak byste to popsal Vy? 

To, že musíme něco dělat, si uvědomuji nejintenzivněji zhruba od roku 2009, kdy jsem zažíval zákulisí kauzy Radia Wave s diskuzí o jeho posluchačích. Otevřeně jsem o politické kultuře, médiích a dalších souvislostech hovořil s tehdejším ředitelem Českého rozhlasu panem Václavem Kasíkem. Několikrát mě pozval na malé pivo, kde jsme v Bránické hospodě otevřeně diskutovali. Kolikrát se bál nahlas hovořit. Když by dnes byl mezi námi, tak bych ho určitě pozval na rozhovor. Nevím, jestli by to přijal…

O jakou kauzu kolem Čro - respektive Rádia Wave tenkrát šlo? Říkáte, že Václav Kasík, tehdejší ředitel Čro, se kolikrát bál nahlas hovořit - čím to bylo? 

Rada Českého rozhlasu, což je v podstatě politický orgán, tehdy diskutovala vznik Radia Wave, které mělo dokonce celostátní pokrytí. Přišlo jim, že myšlenky a písně v rádiu jsou moc svobodomyslné. Když potom někdo z moderátorů nechal zahrát kapelu Primal Scream, tak Rada ČRo diskutovala doslova o tom, že „posluchači tohoto rádia nejsou budoucností národa“. Diskutovali naprosto absurdním způsobem. Celé to znělo jak záznam z 50. let, kdy naprosto nekompetentně diskutovali nesmysly. Zvedla se velká vlna odporu, ale vlastně to ukazuje na problém, kterým je dodnes zákon o mediálních radách. Tento zákon je tím prvním, co je potřeba diskutovat a zcela změnit. Media je nutné osvobodit od vlivů politiky a byznys zájmů. Celé to není jednoduchá otázka. Celé je to spíše na samostatný rozhovor. Máme tady mnoho kauz, které jsou stále o tom samém např. Boj o Českou televizi, Milion chvilek, kteří o tom mluvili, před rokem také odpor pracovníků Českého rozhlasu nebo velká nespokojenost občanů s vyvážením informací a zpravodajství v posledních dvou letech. Zejména situace v posledních dvou letech postupně svléká fungování médií do úplné nahoty. Cenzura tu je a byla již dlouho, jen tomu lidé nevěnovali tolik pozornosti. Dnes je to příliš okaté, například u cenzurování pana profesora Vojtěcha Thona jsem přesvědčený, že dříve nebo později vejde do historie. Jde o kapacitu světové imunologie, která veškerá svá tvrzení opírá o ověřená tvrdá data. Cenzura tedy naplno běží i ve vědě, která by měla stát na svobodě, ale bohužel nestojí. Stejně tak, když jste řekli před deseti lety názor na břidlicový plyn a ekologické dopady, tak jste dostali v OSN nálepku, že jste placen Ruskem. Bohužel před námi stojí ještě větší výzvy. Evropa v polovině září přijala „European Media Freedom Act“. Plno myšlenek je tam vynikajících. Jakmile ovšem budou centralizována media, tak se blížíme k naprosto totalitnímu přístupu a je pak jedno jestli je onálepkován fašismem nebo komunismem. European Board for Media Services, který má vzniknout z národních mediálních autorit – a jsme zase u toho, o čem se snažím hovořit. Fact checkeři na evropské úrovni budou adekvátně finančně ohodnoceni. Cokoliv bude označeno za dezinformace, bude odstraněno z mediálních platforem. Bohužel k tomuto nemohu mít hned z několika důvodů vůbec žádnou důvěru, když vidím mezi signatáři dokumentů společnosti jako je Meta, Google, Twitter, Microsoft, ale pak Tik Tok, o kterém bychom se měli bavit, jestli neohrožuje bezpečnost Evropy a zejména našich dětí. Víme přeci, jakou vizi Čína nabízí, takže některé věci začínám vidět jako bez diskuze. Svoboda médií musí být základem demokratické společnosti postavené na humanismu. Podstatu mediálního chaosu musíme hledat jinde, což je primárně propojení mediální ekonomiky a politiky. Technologický vývoj šel a jede tak rychle, že mezinárodní politika je pozadu a následně pod vlivem „technologických mocnostářů“. Situace je natolik vážná, že k tomuto procesu nemůžeme mít žádnou důvěru. Změny musí začít jinak. Každopádně jsme zjistili, že celý spor kolem Radia Wave byl využit jako spor mezi křídlem ODS, ČSSD a dalšími zájmy. Musím říci, že bylo šokující, když jsme zjistili, jak veřejnoprávní media fungují a pod jak silným vlivem vládních politiků jsou. Byl to rok 2008 a 2009. Měl jsem tu smůlu nebo štěstí, že jsem toto poznal zblízka. Plno věcí mi přestávalo dávat smysl, protože člověk zjistil, v jaké obrovské manipulaci ekonomických a politických zájmů žijeme. Napsal jsem tehdy dopis Václavu Havlovi. Snažil jsem se naplno pochopit, co se děje. Komunikovali jsme k situaci s mnoha vlivnými lidmi a zažívali události, které byly jak z nějakého filmu. Co se týká piva s Václavem Kasíkem, tak jsme hovořili později hodně otevřeně o vlivu politiky a kauzách, které se objevily před volbami, aby určily směr výběru strany pro voliče. 

Na začátku října jsme se potkali na demonstraci na Václavském náměstí ČR na 1. místě, kam jste se přišel podívat, a během pandemie jste začal chodit na demonstrace. Vy mi nepřijdete jako typ, který by chodil demonstrovat, a už vůbec ne třeba s lidmi jako Daniel Landa a jeho Žlutý špendlík. Co byl ten impuls? Jak to probíhalo na první demonstraci, kam jste přišel? Jak se tam lidé chovali, jak se seznamovali? Co vás nejvíce překvapilo? 

Účastnil jsem se mnoha demonstrací již několik let zpátky. Třeba za Radio Wave, respektive nezávislost mediálních rad Českého rozhlasu a České televize jsme společně s muzikantem Honzou Vávrou organizovali protest. Když byla nějaká velká společenská událost nebo významná demonstrace například Děkujeme odejděte, tak jsem se účastnil. Společně s dětmi jsem se šel podívat a podpořil Milion chvilek pro demokracii. Nikdy jsem ovšem neměl dojem, že tyhle akce něco zásadního změní. Nezmění. Vzpomínám si, jak jsme o demonstracích hovořili s Mikulášem Minářem ještě před jeho slavnými statisícovými demonstracemi. Koncem roku 2018 jsme hovořili o tom, že protestovat proti něčemu či proti někomu je ta jednodušší fáze. Hovořili jsme o tom, že je důležité lidem dát vizi a hledat pozitivní energii. Nedávno jsem o této fázi hovořil s osobnostmi, kteří stáli u vzniku Občanského fóra v roce 1989. Věděli moc dobře co nechtějí, ale již nebyl prostor ani ochota diskutovat, co chceme. To si myslím, že je ta neskutečně jemná a zcela zásadní zkušenost z tehdejší bouřlivé a rychlé doby. Jen zákon o státních úředních se následně schvaloval od roku 1990 dalších 10 let. Možná je již zbytečné hledat chyby, ale poučení je to zcela zásadní. Dnes se k podobné situaci opět blížíme. Není to vůbec otázka. Otázka je pouze kdy? Přesto si myslím, že demonstrace jsou významným prvkem v každé demokratické společnosti. Násilí a hrubost by nemělo být součástí žádné z nich, ale narůstající frustrace nám ukazují i demonstrace jaké již mnoho let probíhají v západních zemích. Jakmile se zvyšují sociální propasti, lidé nemají pocit, že jim je nasloucháno a jsou respektováni, tak to probouzí celá náměstí. Obávám se, že pokud se nezačne něco rychle měnit, tak jsme pouze na začátku procesu, který je díky vlivu sociálních sítí mnohem rizikovější ke vnitřním i vnějším konfliktům. Jak to pokračovalo? Co se týká situace kolem Sars-Cov-2, tak jsem byl nejvíce v šoku, když mi kamarádka přeposlala protesty lidí v Izreali. Protestovali tam lidé všech generací, různého zaměření a nutno říci, že tam byli i starší lidé. Z tohoto důvodu jsme během 7 dní udělali v komunitě, do té doby mě neznámých lidí, demostraci Jdeme společně. Chtěl jsem ukázat jinou cestu. Cestu zamyšlení. Cestu porozumění. Cestu tichého a přitom o to důraznějšího a hlasitějšího protestu. Atmosféra průvodu přes Prahu k úřadu vlády byla neskutečná. Když se rozkoukali v médiích, tak to pak rychle stáhli a informace o akci byli minimální. Máme z toho krásné zážitky, na které nikdy nezapomenu. Jinak demonstrace v ČR vnímám jako důležitý projev nespokojenosti. Lidé mají z mnoha důvodů právo demonstrovat. Mnoho lidí si ještě neuvědomilo nebo nechce připustit, za jakou hranou jsou schopni čeští politici dojít. Zmiňované lhaní o bezinfekčnosti způsobilo nekontrolovatelné šíření viru. Politici svými prohlášeními rozdělili společnost. Není to chyba těch či těch, co proti sobě demonstrují navzájem. To je jen neskutečná past na občany a lidi na náměstích, se kterými mediální stratégové a politici obchodují. Tak řekněme si zcela upřímně. Co má větší vliv na voliče jedné či druhé skupiny protestujících? Má větší vliv třista billboardů v kampani nebo jedno plné náměstí? Jedno heslo na plakátu nebo novinové titulky? Reklamní kampaň nebo zpravodajství zdarma ve všech velkých médiích? Během protestů většinou točím rozhovory. Pak se jdu projít mezi lidi, abych viděl, jaká je realita. Stejně jako jsem to dělal u jiných protestních akcí. Stejně to chci udělat i v dalších měsících. Musím říci, že mi je čím dál více líto a smutno z toho, když vidím, jakým způsobem dnešní doba opět a znovu kopíruje naši historii a uzavírá společnost do stejného začarovaného kruhu, který přináší nejistoty, sociální propasti, ze kterých pak již nikdy nevedou jednoduchá řešení, kterých jsou plná media, politika i náměstí. Osobně jsem obezřetný úplně ke všem, kdo podobné zkratky a hesla slibují na billboardech nebo náměstích. Když si z toho vezmu tu podstatu, tak to na mě působí úplně stejně. Nezbývá nám všem, abychom na řešeních začali pracovat. S mnoha vystoupeními na náměstích nesouhlasím. Vlastně je to kolikrát takový bizardní Hyde park, ale to je na tom vlastně to krásné. To je na tom asi to nejvíce demokratické. Jak krásně řekl pan Jan Hnízdil „Národ se odvolat nedá.“ Nevěřím na spasitelská a rychlá řešení. Pravdou je, že je potřeba něčím začít, ale otázkou je jak? Času již nemáme mnoho. 

Jak se důsledky všech těchto mediálně-společenských problémů, které se léty na sebe nabalily, projevují dnes?

 Co se týká dnešního dění. Četl jsem v jedné knize, kde jeho svátost Dalajláma hovoří o největším riziku ve společnosti, kterým je strach. Popisuje to tam myslím v celé jedné kapitole, kde dává lidem praktické rady, že vypínat strach je úkolem na celý život a ve všech možných situacích. Nevím, jak pohlíží na dnešní globální situací. Rozhovor s ním by byl zajímavý. Nicméně mě tahle inspirace zůstala. Stále se ji učím žít. Je to totiž velice pravdivá teze. Strach spouští ty nejtemnější fáze, které známe z různých století našich dějin. Zdůrazňuji to, protože strach je na obou stranách dnešní rozdělované společnosti. Vlastně je to i jedna z nejdůležitějších otázek Inovace Republiky. Jak se vracet sami k sobě? Jak se vracet k sounáležitosti? Jak se vracet k porozumění? Jak si udržet kritické myšlení? Jak se vracet k důvěře? Stál jsem u postele prvních covidových pacientů v republice, včetně slavného taxikáře, na jednotce intenzivní péče, ale strach jsem neměl. Věděl jsem, že při takové intenzitě setkání, návštěvě nemocnic virus asi chytnu. Šel jsem tedy naplno, že do poslední chvilky budu pracovat. Obavu jsem měl přitom obrovskou, co bude dál. Na úplném začátku v březnu 2020 jsme si říkali: Kdy to chytneme? Jaká je skutečná smrtnost? Jak moc velká hra to je? Co nám ta Čína letadly skutečně pošle? Na jak dlouho tohle bude? Co všechno musíme udělat? Jak můžeme lidem pomoci? Jak může pomoci česká věda, průmysl a inovace? Pokládal jsem si tehdy otázky až do konce roku 2020. Přiznám se otevřeně, že nyní jim věnuji minimum energie a snažím se pohlížet za horizont dnešního globálního dění. Samozřejmě informace a data sleduji a sledovat budu, protože inventura společnosti stále probíhá. Vývoj sleduji vždy krátce před nebo při realizaci rozhovorů v části vysílání nazvaném Česká cesta z covidu, kde pokračuji v živé dokumentaci od začátku pandemie až do teď. 

Kdy Vám došlo, že bude potřeba postupně měnit celou společnost, že ty procesy, které nyní fungují, nemohou fungovat do budoucna? 

Musím napsat, že nejsme na rozhovor nikterak dopředu připraveni. Chci proto poděkovat za Váš upřímný zájem o dění ve společnosti i o vysílání na Inovaci Republiky. Moc si toho vážím. Uvědomil jsem si, že budeme muset změnit některé principy fungování společnosti, která musí nutně stát na mnohem větší svobodě v oblasti duchovní sféry, vzdělávání, médií a vědy. To se nyní ukazuje ve velké inventuře, že musí být krokem číslo jedna. Media a mediální rady bude potřeba změnit a hlavně změnit zákonné normy, které zabrání vlivu politiky na veřejnoprávní media. Budeme se muset zcela vážně i odvážně zamyslet nad médii, jejichž data obchodují cizí mocnosti. Například u čínského Tik Toku je to hodně viditelné. Když Čína hovoří na Olympijských hrách o nové vizi lidstva, tak si opravdu jako otec od rodiny, občan České republiky a občan Evropy nepřeji, aby podobný národ a jejich sociální síť měla vliv na mé děti. Nebojuji s tím, protože mám zatím to štěstí, že mé děti to chápou. Příkladů v oblasti svodného osobního rozvoje, svobodné vědy, mediální gramotnosti, bychom mohli uvádět celou řadu. Bylo by to minimálně na jednu kapitolu než-li rozhovor. Nicméně je to první vážné téma, které vychovává současné generace možná až k novému řádu lidstva, o němž Čína otevřeně hovoří. Pak se také zamýšlím nad tím, co by Masaryk a Jiří Stanislav Guth Jarskovský říkali k dnešním myšlenkám a olympijskému hnutí jako symbolu humanismu. Myslím, že budeme muset projít všechny hlavní pilíře společnosti kulturní, politické a ekonomické, abychom se s veškerou vážností bavili o novém fungování společnosti, státních institucích, rovnosti před zákony, fungování mezinárodních institucí, které mají úžasně vznešené myšlenky, ale podobně jako olympijské hry, tak i ony jsou vytunelovány egoismem a kapitálem. Nenašli jsme pravidlo, ale budeme se o něm muset bavit, abychom drželi veřejnou složku správy věcí veřejných oddělenou od vlivu financí. Vznešené myšlenky musí zůstat nad penězi. Nemůžeme to dělat naopak. Prostě to nejde. Lidstvo to ví, že to tak nepůjde. Vyzkoušeli jsme si to mnohokrát. Hesla jako spojené národy, poselství míru, humanismu. Nyní si přeji hlavně demokracii postavenou na humanismu, tak jak o tom snili naši předci. Nevím, jestli tohle někoho zajímá, ale skutečně si to myslím. Nemáme totiž jinou možnost. Buď to nyní uděláme nebo budeme opět v pasti, která nás staví do pozice jeden proti druhému. Následuje fáze, kdy nikdo nevyhrává a všichni trpí. Pak se to nějak srovná a jedeme na novo. Nyní to ovšem může trvat mnohem déle a mnohem horším způsobem, proti kterému byla druhá světová válka jen předkolo v boxerském ringu. Studenou válku bych už nepočítal. Těžké si to přiznat, ale tuhle hranici konfliktu jsme již překonali. 

Navazuje projekt Inovace Republiky na nějaký předešlý projekt - spolek, založený původně lidmi kolem Táni Fišerové? Všimla jsem si, že Vy jste tam vstoupil nedávno a vypadá to, že jste rovnou nejaktivnějším členem a spolek jste převzal a vedete? Jak to je a jaká byla původní idea? 

Spolek vznikl po skončení první přímé volby prezidenta republiky. Měl jsem tu čest se s paní Táňou Fischerovou setkat. Hovořili jsme spolu prvně mezi čtyřma očima v zahradách v Kutné hoře. Poprvé jsme diskutovali o pohledu na politiku a vývoj společnosti. Velice mě zaujaly její názory. Později v létě jsem se ocitl na schůzce, kde se řešila její případná prezidentská kandidatura. Jel jsem tam rozhodnutý, že jen trochu pomohu, ale dál se toho účastnit nechci. Nicméně mě zaujala Táni myšlenka, že bychom udělali kampaň úplně bez finančních prostředků, že vše necháme v rukou lidí. To se mi moc líbilo. Řekl jsem hned na místě, že do takové „marketingové“ kampaně bych šel, že je to skvělá myšlenka, zkouška i experiment zároveň. Táňa pak navrhla spoustu věcí, které jsme dělali. Byl to krásný zážitek, prožívat všechna ta setkání v zákulisí celé prezidentské kampaně. Musím vás jen malinko opravit do ničeho jsem nevstoupil. Sdružení jsme založili společně ihned po přímé volbě prezidenta České republiky. Shodli jsme se s Táňou, že bychom pokračovali v diskuzích s lidmi. Když prezidentská volba skončila, tak jsme jezdili více než dva roky do různých koutů republiky a diskutovali jsme s lidmi. Bylo to obohacující. S Táňou jsme najezdili mnoho kilometrů a vedli mnoho diskuzí o životě, zkušenostech i vývoji společnosti. Hned po skončení prezidentské kampaně jsem přišel s nápadem, že bychom mohli udělat několik veřejných diskuzí, kde nabídneme lidem inspiraci a jiné pohledy pro budoucnost. Diskuze se tehdy jmenovala Nosná setkání a před více než deseti lety jsme je pořádali v divadle Kampa. Vidíte, nyní mě vaše otázka přivádí k zamyšlení, že bychom mohli udělat 10 let poté. Mnoho našich společných přátel se těchto setkání pasivně či aktivně účastnilo. Myslím, že jsme se od té doby jako společnost moc neposunuli. Můžeme připisovat náhodě, že Nová organizace společnosti jako spolek byl zachován. Pravdou je, že jsme s paní Táňou Fischerovou rozmlouvali o tom, co a jak dál. Hovořili jsme často, ale přeci mám stále pocit, že tak málo. Jaký je váš plán - říkáte, že nejprve jste začali s kolegou točit videa proto, abyste vyslechli lidi a zrevidovali situaci - udělali takovou inventuru, nicméně nechcete zůstat jen u toho a chcete další rozhovory dělat více konstruktivní, ve smyslu, co by se mělo dál začít tedy s tím stavem, který jsme si nastolili v předešlých rozhovorech, dělat. Některé myšlenky jsem nastínil již v předchozích odpovědích. Bude muset dojít k velkému přenastavení správy státu, zjednodušení celé státní administrativy, zvolení novodobých priorit státu a vize, která nám chybí. Vše ostatní se tomu bude muset přizpůsobit. Rád bych podobnou diskuzi posunul více do veřejného prostoru. Budu se snažit nadále cestovat po regionech. Připravujeme nově živá vysílání, kde vítáme pomoc a participaci diváků. Pokusíme se připravit další série individuálních rozhovorů, ale chtěl bych je více postavit jako oficiálnější průzkum, kde budeme hovořit o velkých rizicích dnešní doby (ekologie, ekonomiky, válek, rasismu a dalším), ale ještě intenzivněji o východiscích a naději. Rozhodně nechci zůstávat jen u popisování stavu společnosti. Tím hlavním záměrem je společně objevovat, diskutovat a přinášet zkušenosti, inspirace, odvážné vize a myšlenky pro budoucnost. Musím říci, že se postupně objevují velice zajímavé a ozkoušené koncepty, knihy i další připravované materiály, které díky Inovaci Republiky objevujeme. Postupně budeme zveřejňovat a divákům nabídneme obsah, který objevujeme. Hlavním indikátorem totiž není pouze sledovanost videí, ale hodnoty, vztahy, veřejná diskuze, spolupráce a projekty, které se tvoří nezávisle kolem. To je pro mě skutečný faktor měřitelnosti a dopadu. Říkám tomu pracovně index IR. Z rozhovorů mi jednoznačně vyplývají priority, kterým bych se chtěl věnovat, ať už v dalších sériích rozhovorů, menších kulatých stolech k aktuálním globálním přešlapům, ale i ve větších odborných panelech, kde bychom diskutovali 12 klíčových témat společnosti. K hlavním tématům by mělo patřit například vzdělávání, národní identita, energetika, strategická infrastruktura a zdroje a další témata, které na základě rozhovorů zpracovávám již od června 2021. Děláte rozhovory s prezidentskými kandidáty - jak na vás působí při osobním setkání? Ano, toto rozhodnutí vzniklo velice spontánně přímo při natáčení individuálních rozhovorů. První takový rozhovor vznikl s panem Tomášem Březinou, kdy jsme po natáčení zapnuli kameru a dotočili ještě speciál k jeho prezidentské kandidatuře. Uvědomil jsem si, že je to produkčně jen kousek k tomu, abychom zdokumentovali pohled dnešních kandidátů na kandidáta na prezidenta České republiky. Snažím se kandidátům pouze poskytnout prostor, ať přiblíží svůj názor na prezidentský úřad, jejich rozhodnutí a důvody kandidovat, názor na vývoj dnešní společnosti a zejména potom přiblíží vizi pro republiku. Dávám volný prostor kandidátovi i divákům, ať si udělají svobodně vlastní názor a kandidáty diskutují. Jedinou moji podmínkou je, aby do přípravy rozhovoru nezasahoval PR tým kandidáta, aby tam byl kandidát jako člověk sám za sebe a ne za své poradce. Pokusím se postupně přiblížit další kandidáty. Sepsal jsem si k tomu jeden starší text, který vystihuje to, proč se pokouším pořad dělat. Nyní připravujeme rozhovory s panem Liborem Michálkem, Karlem Divišem a ozval se také tým pana Marka Hilšera. S týmem paní Danuše Nerudové komunikuji od začátku léta. S panem Petrem Pavlem od poloviny roku 2021, ale zatím žádost o rozhovor nepřijali, ale i tohle dění pokládám jako za důležitou součást celé sociální laboratoře. Budu samozřejmě rád za zapojení diváků do podpory pořadu, sledování a veřejné diskuze. Když bude zájem a finanční možnosti, tak si dokáži představit, že bychom zorganizovali i větší živé vysílání – prezidentskou „super debatu“, která bude postavena na jiném pohledu na vývoj dnešní společnosti. 

Jaký rozhovor či rozhovory na Vás zanechal/y největší dojem nebo kdy jste čekal, že půjde o běžný rozhovor a zatím byl zajímavější než jste předpokládal? A proč? 

Všechny rozhovory pokládám za důležité a obohacující. Vážím si všech hostů, kteří si našli čas, aby otevřeně sdíleli svůj život, zkušenosti i myšlenky pro budoucnost. Samozřejmě je mezi hosty mnoho jmen, kde je pro mě obrovská čest, že rozhovor mohu pořídit. Zážitků z natáčení, neplánovaných věcí a synchronicit z natáčení je skutečně mnoho. Host doporučuje hosta. Diváci doporučují úžasné hosty. Lidé v regionech nás posílají na další místa a propojují nás s dalšími osobnostmi. Nejvíce je na tom zajímavý samotný proces skladby a vzniku rozhovorů, které přicházejí a skládají se. Když bych měl být konkrétní, tak mě v poslední době hodně bavil rozhovor s panem Janem Urbanem, který sdílí své zážitky z Občanského fóra. Neskutečným hrdinou a úžasným rozhovorem, který všem doporučuji je povídání s panem Jiřím Malíkem. Zejména první část rozhovoru, kde hovoří k tématu břidlicového plynu, ekologickým tématům, vlivu korporací na destrukci planety, o deset let starých zkušenostech a prohlášení Organizace spojených národů (OSN), kde je již tehdy před 10 lety obvinili z pro Ruského zaměření a úplatnosti. V návaznosti na tento rozhovor jsem o břidlicovém plynu hovořil s bývalým ministrem průmyslu a obchodu panem Janem Mládkem. Neznal jsem dopředu jeho názor. Stejně jako on neznal dopředu otázky. Popisuje tam, co znamená těžba břidlicového plynu, a jak se k tomu postavili v Polsku. Tématu se budu nadále věnovat. Připadá mi to fatální hazardování s planetou a neodpustitelné jednání globálních představitelů, kteří si nechají diktovat korporacemi. Pan prezident Obama přiznal na ekologických summitech, že nevěděl, jaké je to svinostvo, když to podepisoval. Tohle je potřeba ověřit. Zeptat se ho. Diskutovat tyhle přešlapy s dalšími lídry, kteří jsou zodpovědní za dnešní vývoj světa. Důležité je, ať se tyhle informace dostanou zejména k mladé generaci, ať se začneme společně zamýšlet, kdo a jak to s ekologií a dalšími tématy myslí skutečně vážně. 

Jak myslíte to, když říkáte - doslova Vás cituji "kdo a jak to s ekologií a dalšími tématy myslí skutečně vážně"? To skoro vypadá, jakoby Green Deal, která nyní dělí společnost na dvě části - jednu, která ji zatracuje a bojí se, že znamená konec světa, který znali a milovali jí a druhou, která ji vítá v naději, že to právě bude konec světa, který byl jejich rodičů či prarodičů a který neměli rádi a sní o novém světě - s čistým vzduchem, více stromy, méně betonu, ukončení průmyslového chovu zvířat... Na druhou stranu ale také výrazné omezení cestování a redukci globalismu. To ale určitě není něco, co třeba EU chce, neboť na globalismu a uměle vytvářené nesoběstačnosti unijních zemí je založen systém jakýchsi komparativních výhod, který /trošku to přeženu/ pomáhá uměle držet unijní země ve vzájemné, někdy až nepřirozené symbioze. Tedy takto mi to přijde. To, co zmiňujete, skoro vypadá, jakoby nakonec Green Dealem - tedy jeho výsledkem - nemusela být nadšena ani ta část populace, která se na něj vysloveně těší... Globalizace totiž není ekologická, na druhou stranu bez globalizace půjde jednotlivé země hůře ovládat ´zvenčí´ a to i pro realizaci Green Dealu. To by byla EU přece zase sama proti sobě. V čem je háček? Je Green Deal skutečně Green Deal nebo jen jakési placebo pro jednu skupinu a důvod negativního onálepkování té druhé? Nebo ještě jinak? Sem už ale asi vměšuji vlastní interpretaci, ono je to totiž docela komplikované, nebo to tak alespoň vypadá... Jak to tedy myslíte?

Hodně široká baterie dotazů, abych mohl zodpovědně odpovědět. Okomentuji krátce Green Deal. Zhruba před deseti lety jsem objevil příběh Čechoslováka, významného vynálezce, který sestavil rychlovlak Slovenská strela, ale také sestavil první hybridní elektromobil na světě, kterým jezdil za první republiky do práce. Budoval s Masarykem, Tomášem Baťou a dalšími republiku, ale nebyl po vůli fašistům, kteří ho zastřelili, tak komunistům, kteří ho vymazali ze všech historických učebnic. Veřejnost příběh povětšinou nezná. Neskutečný příběh. Ani 30 let pořádně nestačilo k tomu, aby mu současní prezidenti dali státní vyznamenání, až nedávno se tak stalo. Záměrně odpovídám tímto příběhem, protože v sobě nese obrovský příběh vlastenectví, správy věcí veřejných, globálního významu české vědy a techniky, zodpovědných technologií, vztahu k naší zemi a přírodě. Proč trvá dalších 100 let, abychom mohli podobné technologie využívat? Proč nejsou cenově dostupné? Proč nejsou dostupné další mnohem pokročilejší technologie? Proč lidem není již dávno umožněna energetická soběstačnost? To jsou otázky, o kterých bychom měli hovořit a případně hledat cesty k jejich naplnění. Osobně chci věřit, že v naší zemi žijí převážně lidé ekologicky smýšlející, lidé, kteří mají rádi přírodu a uznávají její dary, ať jsou to čisté vodní toky, úrodná půda, bohatství krajiny, hory, řeky, nejrůznější plody nebo houby… Máme krásnou zemi, ale platí to i pro celou planetu. Myslím, že to je základní myšlenka, na které bychom měli stavět vše ostatní například investice do národního vodohospodářství, infrastruktury a práce se šedou vodou. Vůbec investovat do udržitelných zdrojů, jako to dělají některé země. To bohužel nevidíme. Neděje se to. Zatím přijímáme naprosto povrchní opatření, která jsou výsměchem. Koupíte si velký plastový kelímek s plastovým víčkem a uprostřed máte papírové brčko. Nemělo by to být případně naopak? Těch příkladů, které se týkají dneška bych mohl udávat obrovské množství. Rád k tomu nějaký rozhovor nebo kulatý stůl udělám. Když si přečtete základní teze Green Dealu, tak nelze než nesouhlasit, ale nevidím plán vědomého a koncepčního naplnění těchto myšlenek. Celé koncepci chybí sociální souvislosti, chybí ji skutečné globální nebo spíše celoplanetární souvislosti, chybí ji princip veřejného rozhodování bez vlivu korporací, které všechny základní teze Green Dealu porušují. Jak je pak možné, že v rámci českého předsednictví je partnerem konference o Green Dealu společnost Shell. Vždyť je to opravdu legrace. Myšlenka je dobrá, ale kompletně vytunelovaná, takže ještě poškozuje pohled na ekologické chování mnoha občanů. Hovořil jsem o tomto tématu nedávno v rozhovoru s Tomášem Hajzlerem, který vřele doporučuji, tam vše rozebíráme. Zelený plán přichází v nejméně vhodnou chvilku, kdy stojíme v souběhu několika nabalujících se krizí, které bohužel stále zesilují. Určitě je nutné nahlas hovořit o propojení světa, ale zároveň o deglobalizačních principech, které si určí jednoznačné priority například. Planeta je na prvním místě před finančními a korporátními zájmy? Čisté zdroje pro občany jsou na prvním místě před růstovou ekonomikou postavenou na hromadách zbytků a odpadu? Využívání zodpovědných technologií k přírodě a lidem je na prvním místě před zájmy individuálními a mocenskými? Jakým způsobem umožníme lidem masivní využívání zodpovědných a soběstačných technologií? To jsou otázky, které chci slyšet v Evropě. Promarnilo se více než 30 let, kdy ekologické organizace z celého světa upozorňují na závažnost celé situace – nárůst odpadů všeho druhu, mikroplasty ve vodách nebo zmiňované frakování břidlicového plynu. Znovu použiji tento příklad o břidlicovém plynu. Zatím co řešíme green deal a prdění krav, tak po světě těžíme břidlicový plyn, který naprosto nechutným způsobem znásilňuje planetu. Plyn vozíme přes půl světa, protože se nám poškozují světově vztahy, naprosto selhává diplomacie a demokratický leadership. Zdroj: https://shop.tatramuseum.cz/kniha-josef-sousedik-2-doplnene-vydani-i3023 

Jaké máte plány teď? Kdy budeme moci číst Vaše dvě připravované knihy – můžete o nich krátce něco říci? 

Plány k natáčení vyplývají z mých předešlých odpovědí. Aktuálně budeme moc rádi za podporu živého vysílání rozhovorů, připravovaných kulatých stolů a dalších rozhovorů, o kterých jsem hovořil. Práce nás čeká ještě hodně. Snad to zvládneme. Budeme rádi za jakoukoliv pomoc. V následujících týdnech jde po dlouhé přípravě do tisku kniha Laboratoř myšlenek, která obsahuje rozhovory s 60-ti osobnostmi z nejrůznějších sfér kultury, veřejné sféry a ekonomiky. Záměrně jsem pozval k rozhovoru výrazné osobnosti dnešního mainstreamu i významné osobnosti, které většině lidem nemusí být tak známé. Již v roce 2020 a 2021 se ptám na cenzuru v médiích, vliv digitalizace, umělé inteligence, vývoj ekonomiky, energetické krize, ekologické hrozby, českou chudobu, transformaci vzdělávání, politické zkušenosti v krizích a proměnách společnosti. Na základě video dokumentace mě oslovilo nakladatelství JOTA, jestli bych dal dohromady knihu o situaci v posledních dvou letech. Koncept knihy s názvem Česká cesta z covidu jsme postavili na odborných esejích, jenž poskytují reflexi uplynulých dvou let. V knize hovoří zástupci vědecké obce, zdravotnictví a práva. Společně se ohlížíme za pandemickým obdobím, ale zároveň hledáme vzájemný průnik, poučení, vyhodnocujeme data, různé situace osobní i celospolečenské. V následujících měsících se chci pokusit dokončit stručnou publikaci s názvem Inovace Republiky, jejíž součástí bude platforma pro sdílení dokumentů, návrhů, studií, analýz a myšlenek. Platforma, která bude stát co nejvíce na ověřených a otevřených datech. Pro rok 2023 jsem byl osloven ke spolupráci na publikaci, jenž popisuje příběh, který je dle mého názoru neskutečným odrazem úpadku dnešní společnosti. Jde o poměrně náročné téma, které je za hranicí humanismu a demokratického státu. Bohužel asi nezbude nic jiného, než tento příběh zpracovat a poskytnout lidem nelehké čtení. 

To vypadá na časově i finančně náročné proejekty, takové ty, které se většinou financují z různých fondů - EU nebo státních, ale pak zase nejsou nezávislé, dnes se rozmáhá ale fanouškovské financování - dary a podobně, které tu nezávislost, především myšlenkovou, zachová - zvažujete nějakou formu crowdfundingu?

Moc děkuji za tento dotaz. Vlastně jste jednou z divaček a diváků, kteří nás přiměli, abychom se pokusili udělat realizaci Inovaci Republiky soběstačnější, ale zároveň časově flexibilnější. Právě spouštíme veřejnou sbírku k pořízení techniky. Budeme moci být operativní při domlouvání rozhovorů s osobnostmi, potřebách živého přenosu a výjezdech po regionech. Časové možnosti osobností, naše i techniky vždy musí zapadnout do sebe, abychom mohli vše realizovat, což by nyní odpadlo a mohli bychom natáčet ještě svobodněji. V současné době máme techniku různě zapůjčenou od lidí, kteří podporují Inovaci Republiky. Technika je často v různých třídách (amaterské, nebo velice opotřebované, ale také profesionálni), proto je různá kvalita záznamu zvuku a obrazu. Jak nás často upozorňuji lidé v diskuzích, o všem víme a děláme maximum, abychom v rámci zapůjčené techniky vytvořili vždy nejlepší pořád, ale technické možnosti máme často velice omezené. Snažíme se věci stále zlepšovat. Zrealizovali jsme více než 270 individuálních video rozhovorů odvysílaných na Inovaci Republiky a další pro Vás připravujeme. Napsali jsme více než 90 psaných rozhovorů z nichž 60 rozhovorů vyjde v knize s názvem Laboratoř myšlenek. Natočili jsme více než 40 podcastů a dalších materiálů, které budeme postupně zveřejňovat. Během léta 2022 nás začali lidé podporovat v dalším cestování po regionech a natáčení rozhovorů. Moc děkujeme všem, kteří přispívají na přípravu a realizaci produkce natáčení. Moc děkujeme všem za podporu! Pro nás závazek i motivace pokračovat dál a dál.

Fotografie z archivu Robina Čumpelíka, Video z kanálu Inovace Republiky