Přeskočit na hlavní obsah

"Byla 70. léta. Kdybych se oblékla jako žena, zatkli by mě. Když vedete dvojí život, jste velmi osamělí. Pomohla mi i armáda," říká Nichola

"Moje manželka se strašně naštvala. V podstatě jsem jí přiznala, že jsem dosud žila dva životy. S kompletně jinými dvěma okruhy přátel, jiným oblečením. Cítila se zrazená. Dnes - po rozchodu - už ale mohu říct, že jsme nejlepší přítelkyně. A já mohu být konečně kompletně sama sebou a nemusím nic skrývat."

Nichola je moderátorkou pořadu  Musical lunchbreak v lokálním rádiu Swindon 105,5 , které vysílá ve stejnojmenném městě v anglickém hrabství Wiltshire. Po odchodu do důchodu začala konečně naplno žít život tak, aby mohla být sama sebou - nosit dámské šaty kdykoliv se jí chce, nechat si narůst dlouhé vlasy a odstartovat novou životní etapu. Co je na tom zvláštního? Velkou část života prožila jako muž v klasickém manželství, vychovala s manželkou tři děti. Mělo to jen jeden háček - celou tu dobu tajila, že se vždy cítila být ženou. Vyrůstala v šedesátých a sedmdesátých letech, kdy byla v Anglii transsexualita trestným činem. Povídaly jsme si o tom, jak se naučila žít dvojí život a jak velké osamnění a emoční tíhu to pro ni znamenalo a jak se doba pomalu měnila. Dnes je díky svému vystupování v televizní show a pravidelným pořadům v rádiu inspirací pro mnoho váhajících lidí, kteří řeší dnes podobné dilema, které už má Nichola dávno za sebou. 

Text: Jane Frank

Kdy sis začala uvědomovat, že jsi jiná než bys podle očekávání okolí ´měla být´?

Už odmala jsem cítila, že jsem jiná. Nebavily mě věci, které obvykle baví kluky. Nejvíc mi pomohla moje babička. Byla švadlena a potřebovala zkoušet šaty, které šila pro děti - a protože u malých dětí je to jedno na kom zkoušíte šaty pro dívku - postava je v tom věku podobná u chlapců i dívek - tak je zkoušela na mě. To mě bavilo. Myslím, že ona jediná z mého okolí to o mě začala tušit.
Když jsem se stala teenagerem, nezajímal mě nikdy sex - vlastně vůbec. Spíš přátelství s dívkami - půjdeme na oběd, nakupovat a tak. 
Vůbec mě nenapadlo, že  někde na světě existují lidé jako já. Oblékala jsem se volně - nosila dlouhé vlasy a oblečení měla spíše neutrální. Když jsem byla doma sama, nosila jsem ženské oblečení. Myslela jsem si, že dělám něco nelegálního. Lidé, kteří tohle dělali, byli gayové, ale to já nebyla. Vlastně se mi to ani nelíbilo a nepřátelila jsem se s nimi. Vyrůstala jsem s přesvědčením, že dělám něco nelegálního. Nemohla jsem dělat spoustu věcí jako teenager. Milovala jsem tanec, ale nechodila jsem tancovat. Nemohla jsem se totiž obléknout, jak jsem chtěla - do ženských šatů. Byla sedmdesátá léta - takže bych byla zatčena a skončila ve vězení. Transsexualita byla tehdy zakázaná - prostě, když jste vypadali jako muž, nemohl jste se oddívat jako žena. Takže jsem zůstala doma a poslouchala hudbu. 
To muselo být těžké, působila jsi na mě vždy jako hodně společensky založený člověk. Jak jsi to nakonec vyřešila?
Když mi bylo dvacet, začala jsem si uvědomovat, že jsou i jiní lidé jako já. Velmi málo, ale byli. Tak jsme byli taková malá komunita. Lidé nevěděli, jestli nás oslovovat jako ´to´, ´ona´, ´on´. Je to ale otázka mentálního nastavení, ne fyzické podstaty člověka. Mám mužské tělo, ale ženský mozek? Nevím. Nevím, jaká je správná odpověď na tuto otázku. A nic to neznamená. Já jsem teď spokojená. 
Od dvaceti jsem žila velmi tajně určitým druhem dvojího života. A tak jsem se občas oblékala jako žena a vycházela ven většinou po setmění. Nechtěla jsem, aby si mě všiml nějaký policista a dostala jsem se do problémů. Chodila jsem na různá místa, i do hospod, které byly hodně tmavé. Byla jsem tou nejpozornější a nejdůkladnější řidičkou, protože jsem nechtěla, aby mě policie zastavila a zapamatovala si mě. Jezdila jsem do míst, kde mě nikdo neznal. Ideální byl třeba Manchester. A mohla jsem být na několik hodin sama sebou. Převlékla jsem se do jiného oblečení - které ale nebylo zas tak moc odlišné od toho, které jsem nosila, a v noci jsem tak byla Nichola pro Manchester. Pak jsem se zase převlékla a jela jsem zpátky domů a byla jsem zase Nick. 
Po nějaké době jsem se ale začala cítit velmi osamělá. Nevěděla jsem, co dělat. Rozhodla jsem se oženit - najít si partnerku, někoho, kdo mě bude milovat a já ji. Nechtěla jsem si vybírat mezi translidmi, které jsem znala. Translidé jsou totiž často velmi citliví a reagují někdy až přecitlivěle. Prostě… Chtěla jsem tedy partnerku heterosexuální. Takže jsem se rozhodla hledat ženu jako muž, změnila jsem oblékání a nechala si narůst vousy. Nefungovalo to. 
Tak jsem se rozhodla vstoupit do oblastní armády v Severním Irsku, abych se stala více maskulinní. Nesnášela jsem tam každou minutu. Ještě během základního výcviku jsem se rozhodla odejít. Ale ostatní lidé, kteří se mnou sdíleli pokoj mě od toho začali odrazovat, říkali, že by postrádali moji osobnost, můj smysl pro humor. Že jim tu pomáhá přežít a že mě budou krýt. Třeba mi pomůžou s mojí rychlostí zvládat překážky na dráze a tak. Říkali, že jsem pro ně inspirace děláním věcí jinak. Viděli v tom smysl, rozuměli tomu, že jsem jiná. A to bylo jiné než jsem dosud v kolektivu zažívala.

Když jsem chodila do školy v šedesátých letech a někdo z dětí si uvědomil, že jsem jiná,

tak to byla příležitost pro to mě zmlátit. Nedokázali pochopit, že jsem jiná, dělám něco jinak.

Naučila jsem se proto neukazovat ostatním, jak se cítím. Ale lidé to pravděpodobně vycítili… 

Nakonec se ti podařilo najít partnerku a vzali jste se…

A měli jsme spolu tři skvělé děti. Byla jsem muž - všechno ´fungovalo´, ale ne skvěle….

Ale v sexuální stránce to pro tebe bylo asi těžké, že, spíše taková povinnost…?

Ano, když jsme se spolu s mojí manželkou Lindou začali vídat, po pár schůzkách mi řekla ´ty mě nemiluješ, viď´. Řekla jsem jí, že naopak ´Samozřejmě, že tě miluju! Už prosímtě nikdy neříkej, že tě nemiluju.´ Odvětila ´ano, vidím, že mi ukazuješ, že mě máš rád, že se o mě staráš a tak, ale co sex?´ Tak jsem si řekla ´aha, tak to je to, co chce. No jo, tak to budeme muset nějak vyřešit´. Vždycky věděla, že to chci dělat. Myslela si, že to má co dělat s ní, vysvětlila jsem jí, že to není o ní, ale že to má co dělat se mnou. Jen tak ´mimo záznam´  - vždycky jsme pak spolu měly skvělý vztah, chodili jsme každou neděli spolu na večeři, společně jsme pečovali o děti, chodili jsme spolu nakupovat. Jsme velmi dobré kamarádky, vlastně teď /po rozvodu/ jsme vlastně daleko lepší přátelé než jsme byli jako manželé. 

Jaká byla její reakce, když jsi udělala svůj coming out a řekla jí o své transsexualitě?

Hodně se naštvala. Uvědomila jsem si, že jsem jí to měla říct dříve. Vedla jsem celá léta dvojí život. Měla jsem dva emaily, dva facebookové účty, dvě skupiny přátel - ty, kteří mě znali jako Nicka a ty, kteří mě znali jako Nicholu, a jen málo z nich patřilo do obou skupin. Ale časem se ty skupiny začaly překrývat stále více a začalo být více a více těch, kteří mě znali jako Nicka a zároveň jako Nicholu. A všichni říkali, že se jim líbím víc jako Nichola než jako Nick. A postupně mě jednoduše akceptovali takovou jaká jsem doopravdy.

I hlas jsi si nakonec nechala hlubší, působí to přirozeně

Vím, že můj hlas je hluboký jako mužský a měl by být trochu jemnější, ale lidí mě akceptují a nekladou mi žádné otázky.

Ano, tak jeden, dva lidé mají problém mě akceptovat, ale většina mě prostě akceptuje. Zkusila jsem ale i tak hlasový koučing,

kde jsme zkoušeli můj hlas posadit výš, ale lektorka mi řekla, abych to nedělala, že pro mě je prostě přirozený můj hlas

a nemám se ho snažit měnit. Když jsem se pak stala pravidelnou členkou diváků televizní talk show vysílané

na Channel 5 /politicko společenský diskusní panel/ a aktivně jsem se zapojovala sdílením svých názorů

a příhod do programu, tak nikdo s mým hlasem neměl problém a každý můj názor na různá témata, o kterých byla v debatě řeč,

respektoval. Lidé mě pak na ulici začali potkávat a mluvili na mě - nikdo nezmiňoval, že jsem transsexuál,  brali mě prostě jako postavu z televize. 

Jak moc se dnešek liší od šedesátých, sedmdesátých let a také od tvého coming outu?

Vůbec už nemusím myslet na to, že jsem transsexuál. Když jdu do obchodu, jsem zákazník, když jdu do restaurace, jsem host.

Moje děti mě akceptují. Nikdo nic neřeší. Můžu být sama sebou.  

Když jsme u dětí - jaká byla jejich reakce, když jsi přišla s coming outem?

Moje nejstrarší dcera to uhádla už dávno. Ona mi je podobná. Když se podívám na ní a do zrcadla na sebe, vidím jí. Jsme si blízké a podporuje mě, dívala se na mě, když jsem byla v televizi a je na mě pyšná. Můj syn má své vlastní problémy, byl na drogách, už není, vyléčil se, je na mě pyšný jako na svého tátu. Já jsem pořád jeho táta, na tom se nic nezmění. Akceptuje mě, i jeho dcera - vnučka. Neříká mi ani dědečku ani babičko, ale říká mi jménem, i když jsem její babička. Je u mě často, kdykoliv to jen jde, máme velmi pěkný vztah. U mojí nejmladší dcery před devíti lety vypukla po porodu duševní porucha a musela zůstat v nemocnici a měla tak své problémy a nebyla schopná ještě do toho akceptovat můj coming out. Nebylo to dobré. Pak mi ale po čase zavolala, řekla mi, že má jen jednoho tátu a jeden život a abych k ní přišla. Dali jsme se zase dohromady, akceptovala mě a navzájem se už nekritizujeme, máme pěkný vztah. Pochopila, že jsem tu pořád pro ní, že jsem stále její táta. 

Jsem teď moc ráda, že nemám už před nikým žádné tajemství, všichni už o mě všechno vědí. Někteří lidé si i změní svůj rodný list. Já jsem si svůj nezměnila. Prostě to tak bylo, proč to měnit. Mohu si také požádat o vystavení certifikátu o změně pohlaví, ale já ho nepotřebuju. Mám pár plastových kartiček o tom, kdo jsem - řidičák, zdravotnickou kartičku, kreditku a tak. K čemu nějaký další papír, který bude říkat, kdo jsem. Je tu řada věcí, které musí člověk v této zemi udělat, když si chce změnit pohlaví…

Foto: Jane Frank

Více o Nichole v rádiu Swindon 105.5: https://swindon-1055.broadcast.radio/presenter/nichola-lamkin

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Robin Čumpelík: "Rada Českého rozhlasu se chovala jako cenzoři v padesátých letech. Ředitel se bál hovořit nahlas."

Nevěřím na spasitelská a rychlá řešení. Je potřeba něčím začít. Otázkou je jak. Času již nemáme mnoho. - I to říká Robin Čumpelík. Pokud vás složité alogaritmy platformy Youtube zavedly ke sledování kanálu Inovace Republiky, znáte jej jako moderátora, který si zve hosty z rozličných vrstev společnosti, s různým politickým či náboženským pohledem a mluví s nimi bez předsudků, doptává se a snaží se díky nim dělat inventuru současného stavu společnosti.  Robin Čumpelík je propagátor vědy, moderátor, spoluautor kanálu Inovace republiky a autor připravovaných knih - aktuálně knihy Laboratoř myšlenek, intelektuál, který jako jeden z mála nezůstává ve své ´kavárenské bublině´, ale snaží se co nejpoctivěji pochopit, co se děje ve společnosti ze všech možných úhlů pohledu.  Text: Jane Frank Jste jednou z nových mediálních online platforem s rozhovory vedenými do hloubky, která vznikla přirozeným skoro guerillovým vývojem. Jak to celé bylo? Co byl ten první impuls?  Koncem roku 2020 jsem se pust

"Máme kontakty na lékaře i zdravotní sestry kousek za hranicemi. Víme, jaká je tam situace, ale nemůžeme jednat přímo. Doufáme, že vláda jednání o převozu pacientů do Německa dotáhne," říká Jiří Černý, místostarosta uzavřeného Chebu

V rámci Euroregionu Egrensis (spadá sem Karlovarský kraj, Tachovsko z Plzeňského kraje a příhraniční okresy Bavorska, Saska a Durynska) funguje dlouholetá spolupráce záchranných složek. Spolupracují v rámci ní také záchranné služby – převozy sanitek pacientů na druhou stranu hranice nejsou již dlouhá léta výjimkou. Převézt pacienty z Chebu a okolí z přetížených nemocnic do volných kapacit na druhé straně hranice (Bavorsko, Sasko) je logisticky i organizačně možné. „Tady jde ale hlavně o vyřešení plateb v rámci pojišťoven, které jsou rozdílné. Tam může nastat problém. Proto právě potřebujeme, aby smlouvy dotáhly do konce vlády – Česká i Německá,“ vysvětluje Jiří Černý, místostarosta města Cheb, profesí záchranář (uvolněný zastupitel), který v této době začal ve volných chvílích, např. o víkendu, opět vypomáhat na přetížené místní Záchranné službě. O situaci tedy informuje aktuálně s přímou znalostí ´terénu´. Více ve videu. Video: Jane Frank

Bejrút se mění v město duchů: Vysoká inflace, rozdělená společnost a nedostatek elektřiny

Přesně před rokem jsem psala o Libanonu jako o zemi, která v noci nespí a která se snaží žít dál. Teď se vracím na místo, které už není místem, jak si ho pamatuju. Je to stále země vonící po jasmínu, jejíž vůně však slábne víc a víc. - I to říká ve svém blogu o Libanonu a Blízkém Východě Terezie Poněšická. Autorka textu a fotografií: Terezie Poněšická Jako by tomu bylo včera, znovu nasedám do letadla směr Bejrút. Tentokrát s větším strachem a nejistotou než před rokem, kdy jsem do Libanonu jela poprvé. Poprvé jsem však nevěděla, co mě čeká, což mě paradoxně udržovalo klidnější. Teď se po třech měsících vracím do země, jejíž politická, sociální a ekonomická situace je jen den ode dne horší. Bojím se, až potkám své přátele, bojím se jejich stížností a příběhů, které se od chvíle, co jsme se poznali, nezměnily:  „Státní elektřina trvá už jen dvě hodiny denně, generátory zdražily, lira dnes zase stoupla, neteče nám voda, pivo v Mezyanu zdražili na 100 000 LL. Ayri bi balad, ayri bi hukuma,